Rozplétání „zauzlovaných“ rodinných vztahů je někdy složité a občas bývá nad síly všech zúčastněných. Pokud o to členové „rozhádané“ rodiny stojí, mohou se společně setkat s odborníky na rodinnou terapii. Zázračný recept na jakýkoliv problém však od nich bohužel čekat nemohou.

Mezilidské konflikty se nejčastěji objevují v rodině. Každý z jejích členů si totiž přeje žít podle svých vlastních představ, ale právě v rodinném prostředí je v nejužším kontaktu s jinými lidmi a je na nich závislý. Zákonitě tak čas od času stojí „proti sobě“ rodiče a děti, znesváření manželé, střední generace a senioři. Když se v rodině objeví nějaký závažný problém, pocítí to všichni.

Na druhou stranu patří konflikty k životu. Pokud jejich intenzita nepřekročí určitou hranici, jsou dokonce „zdravé“. Často je lépe si věci otevřeně „vyříkat“ a najít nějaké řešení, než všechno „dusit“ v sobě. Příležitost ke zlepšení vztahů v rodině (mezi seniory, střední a nejmladší generací) nabízí tzv. rodinná terapie. Odborníci při ní pomáhají lidem, kteří se sice nedokážou sami dohodnout, ale snahu o vstřícnost projeví přinejmenším tím, že společně přijdou.

Všechno je jinak

Do pražského Centra rodinné terapie ve Fakultní nemocnici Motol přicházejí rodiny s různými problémy a v různých fázích „rozhádanosti“. Nicméně s nadějí, že se ještě dá něco dělat. Předem odhadnout, zda se rodinný konflikt podaří vyřešit, však možné není. „Naše zkušenost se dá stručně vyjádřit: všechno je jinak,“ říká Lea Brodová z centra.

„Přijde k nám třeba rodina, v níž už je tak silně rozvinutý konflikt, že si říkáme, že bude hodně těžké, aby s tím něco udělali. A najednou na příští návštěvě je už na něčem pozitivním domluvena. Překvapivě jí stačilo jedno sezení, aby se v ní něco pohnulo k lepšímu. To pak říkáme, že máme Lurdy – je to takové zázračné uzdravení. A jindy přijdou lidi, u nichž se zdá, že se v zásadě dohodnou, ale nejde to,“ tvrdí Lea Brodová.

Konflikty většinou nevznikají ze zlé vůle na jedné nebo na druhé straně. Mnoho sporů propukne navzdory dobré vůli na obou stranách a některé vznikají právě kvůli nevhod projevené „dobré vůli“. Počátkem komplikací ve vztazích bývají mylná očekávání a předpoklady. „Starší generace si říká: mladí přece očekávají, že se budeme starat. Nebo naopak: určitě se obávají, že se jim budeme plést do života. Takový předpoklad buď platí, a pak soužití funguje, protože se všichni podle něj chovají, nebo neplatí, a pak jsou všichni zhrzení,“ vysvětluje doktorka Brodová.

Mladé babičky nejsou jen na hlídání

Problémy ve vzájemném soužití mohou přijít z různých stran. Například narození prvního vnoučete je pro mnohé lidi středního věku překvapením. Nemusejí být na novou roli připraveni – mají svůj život a ambice. „Generační výměna se zkrátila. Za minulého režimu měli lidé děti poměrně brzy a navíc se dožíváme mnohem vyššího stáří. Jsme déle mladí, žijeme delší dobu ve středním věku,“ říká doktorka Brodová.

Přibývá čtyřgeneračních rodin a moderní babičky to někdy nemají snadné – měly by se současně starat o vnuky i o své rodiče. „Znám lidi, kteří roli prarodičů naprosto odmítnou. Nechtějí si nechat říkat babi, dědo, trochu se zlobí na své děti, že je do té situace uvedly,“ tvrdí Lea Brodová. Prarodiče se někdy obávají, že jejich pomoci budou mladí zneužívat. „Když jim pohlídáme jednou, budou chtít pořád a my nebudeme moci třeba na kola,“ ilustruje situaci doktorka Brodová.

Problém ovšem může vzniknout, i když se prarodiče starat chtějí. Brodová uvádí případ mladé ženy, která říkala: „Co bych děkovala tchyni, že mi pohlídala dítě, mě také vždycky hlídaly babičky.“Pokládala za samozřejmost něco, co pro rodinu jejího manžela běžné nebylo. Jindy si naopak tchyně posteskne „já už ani vnuka nevidím“ a nabízí pomoc s hlídáním, ale snacha to odmítá, protože „babička nám chce mluvit do výchovy“.
„I dobře míněné kroky někdy prostě nevyjdou,“ konstatuje Lea Brodová.

Soužití generací nemá pevná pravidla

Obecně platný model rodinného soužití v současnosti neexistuje. Rodinám se nabízí poměrně široké spektrum možností, jak věci řešit. Lidé jsou ve svém rozhodování svobodnější než dřív, ale současně jim chybí uznávané vzory chování. Věci, které bývaly samozřejmé, se proto dnes musejí domlouvat. „To je velká změna a lidé se s tím dost těžko vyrovnávají. Dřív měl člověk se svým partnerem děti a hotovo. Dnes je to věc dohody. V minulosti platilo, že staří lidé mají na starosti malé děti, a nikdo se o tom nevybavoval. Dnes je to nutné projednat,“ tvrdí Lea Brodová.

Zvyky a pravidla v různých rodinách se navíc mohou lišit i ve zdánlivých maličkostech. V průběhu života se totiž naučíme přikládat věcem významy, které pak pokládáme za naprosto jasné. „Přece je jasné, že ke snídani jsou vždycky ohřáté housky. Málokdy se stane, aby stará paní, která miluje svého syna, řekla snaše: já vím, že asi budu kontrolovat, zda máš housky ráno dost ohřátý, a umím si představit, že ti to bude protivné. A snacha zase málokdy řekne: to pro vás musí být hodně těžké vědět, zda má ráno teplé housky. Spíš to dopadne tak, že zavede jogurty a začne boj,“ říká doktorka Brodová.

Vadí nám nejistota

Sladit zvyky, postoje a názory dospělých lidí z různých rodinných prostředí je obtížné. Snachu (tchyni) obvykle vůbec nenapadne, že tchyně (snacha) by na tak „jasnou věc“ mohla mít odlišný názor. Z překvapení, lítosti a někdy i vzteku, když dobře míněná iniciativa (pomoc, rada) narazí na odpor, reaguje „dotčená strana“ nějakým ostřejším slovem, které pak zase raní toho druhého.

Protože existuje hodně možností, zůstává v lidech hodně nejistoty a každý má velkou potřebu něčeho se držet. „Byla tu jedna rodina a během rozhovoru tatínek řekl: ,já si myslím, že věci se mají dělat tak, jak se mají dělat‘ a všichni ostatní se začali strašně smát. Mladí lidé častěji vědí, že jsou různé přístupy k problémům, kdežto starší člověk má pocit, že dobře je to jenom takto,“ říká Lea Brodová. Může jít třeba o výchovu dětí či vnoučat nebo o to, co má či nemá dělat v domácnosti muž. Když je člověk přesvědčen, že má pravdu, prosazuje své názory daleko důrazněji, než když si svou věcí není úplně jistý. O to víc pak může „narazit“.

Co dokáže úzkost

Za agresivním chováním se také často skrývá úzkost. Bývá například za nepřiměřenými (zlostnými, „hysterickými“) reakcemi matek na běžné zlobení dětí. „Chování nesené úzkostí má tendenci přetrvávat. Je to vidět třeba tehdy, když žena doma zbytečně křičí na dítě, které jí před chvílí na ulici utíkalo,“ vysvětluje Lea Brodová. Vyhrocené konfliktní situace dost často vznikají kolem výchovy problémového dítěte. I vzdělaní lidé jsou obvykle přesvědčeni, že za nezdary ve výchově dětí mohou především matky. „Myslí si to velmi často také další členové rodiny, a to i proto, že maminka dítě vychovává jinak, než je podle jejich názoru správné. Něco se přihodí a dědeček říká: ,kdybys ho tolik nerozmazlovala‘ nebo ,nebyla na něj tak přísná, tak se to nestalo‘. Tchyně se třeba snaží situaci nekomentovat a jen se ,tváří‘ a o své matce mladá žena ví, že ji vždy jenom kritizovala. V takové chvíli by se člověk nejraději propadl. Úzkost je pak extrémní. Znejistěná máma si říká: ,až bude dítě příště zase místo úkolů hrát na počítači, už na ně nebudu křičet.‘ Ale protože je v šílené úzkosti, nedokáže dělat nic jiného. Pak si to vyčítá, úzkost stoupá a vzniká začarovaný kruh,“ popisuje častou situaci Lea Brodová. Podle ní je velice vzácné, aby někdo řekl: „holka dělá, co může, jak bychom ji mohli podpořit, aby mohla být klidnější?“

Záleží na způsobu, jakým se věci řeknou

Lidé často útočí proto, že se sami cítí ohroženi. Proto je třeba mluvit s ostatními neagresivním tónem. Je ale také třeba znát rodinné zvyklosti. „Jsou rodiny, kde se řekne ,ty pako‘, a nic to neznamená, a jsou rodiny, kde se řekne ,prosím tě nemohl bys‘, a už je problém,“ vysvětluje doktorka Brodová. Přesto podle ní lze „dát věci na stůl“ různým způsobem. „Často jdou rodiče mladé mamince při výchově dítěte na pomoc radou, ale málokdy jí podají pomocnou ruku tak, aby jim za to poděkovala. Dá se prostě říct nejen ,nekřič na něj‘ nebo ,ty jenom řveš‘, ale třeba i ,člověk je někdy tak rozčilený, že i křičí‘,“ dodává Lea Brodová.

Není Vám zdraví lhostejné? Čtěte pravidelně časopis Rodina a zdraví, společenský měsíčník zaměřený na zdravý životní styl a problémy českého zdravotnictví. Přináší informace užitečné při péči o zdraví celé rodiny - od dětí až po seniory. Je určen především ženám - manželkám a matkám - které zde najdou praktické tipy pro své nejbližší.

Autor: Josef Gabriel
Zdroj: časopis Rodina a zdraví 10/2007