Moje laškování s dietami

Článek jsem napsala o sobě. Ale možná, že se v něm některá také poznáte.

Marně přemýšlím, co bylo tím impulsem, který dovedl normální spokojenou holku až k závislosti. K závislosti na dietách.

Zřejmě první byla ta skutečnost, že moje  kamarádka se právě rozešla k chlapcem. No, rozešla… Rozešel se on s ní. A to spolu už plánovali svatbu. Najednou konec a on ještě, hulvát jeden, než aby přiznal, že se zakoukal do jiné, řekl, že Jitku už nemiluje, protože je tlustá. Nebyla. Byla to dobře stavěná holka spíš sportovního typu. Ale ten rozchod ji tak sebral, že se rozhodla radikálně zhubnout. Nedala si to vymluvit. Předtím jsme spolu vždycky chodily na oběd a teď - samotné se mi nechtělo. A tak jsem se rozhodla, že budu hubnout s ní. Nakonec, pár kilo dole mi může třeba docela slušet. Naše dieta byla jednoduchá. Ráno se normálně snídalo. Pak se ještě tolerovala malá svačinka – třeba pár sušenek nebo jogurt. V poledne už byl povolen jen jeden pomeranč a šálek černé kávy. Dál už nic. Pouze nápoje.

Bydlela jsem tehdy ještě u rodičů. Přes týden jsem to ještě nějak uhrála, ale o víkendu bylo nemyslitelné, abych neobědvala. Jenomže můj žaludek už se poněkud scvrkl, takže mně pravidelně bylo v sobotu i v neděli špatně. Ozval se i můj těžce zkoušený žlučník. Musela jsem dietu opustit.

Jitka ji ale držela dál. Přes domluvy mé i dalších kolegyň. Nakonec skončila v péči lékařů. Dneska už je to dávno, je už  ve starobním důchodu, stravuje se prý normálně a je – štíhlá? Ne, je hubená. Když ji vidím, je mi vždycky úzko, když si vzpomenu, jaká to byla pěkná holka.

Já těch pár kilo okamžitě nabrala zpátky a ještě víc. Pak přijela na dovolenou  sestra a přivezla „Bezuhlovodanovou“ dietu. Prý by bylo dobré, abychom obě shodily pár kilo. Dieta se nám líbila, což o to, nejedly jsme žádné přílohy… Ale lezlo to dost do peněz.

Nebudu to podrobně popisovat. Po skončení diety jsem opět nabrala ztracená kila a nějaká ještě přidala. Následovala dieta, kdy se jedlo po dvou hodinách, pak Zázračná dieta, která obnášela 4 panáky vodky denně, Dieta Rajko Dolečka a další dieta, která zahrnovala několik sklenek vína během dne.

Pak ještě vajíčková, to už můj žlučník stávkoval.

Potom jsem vařila Tukožroutskou polévku, později jedla podle Lenky Kořínkové stravu dělenou. Shodila jsem dost. Ale bylo to tak, že jsem hubla jen v ty dny, kdy jsem jedla stravu zvířátkovou, jakmile jsem měla na programu brambory nebo chleba, výsledek se nedostavoval. Některé diety jsem držela opakovaně. Došlo to tak daleko, že mi v práci jeden klient vmetl do tváře, že co mu to dělám, že jsem bývala taková pěkná a teď je ze mě vychrtlina. No, slovo do pranice. Tak opět období nabírání a další dieta, protože jsem přibrala zase víc a teď už bylo zřejmé, že shodit potřebuju.  Ne, že bych to zvládla během pár let – ne, táhlo se to docela dlouho, podávám to tady zhuštěně. Držela jsem všechny diety, které se kolem mě vyskytly, jen jsem neužívala žádné zázračné preparáty.

Nakonec jsem vyzkoušela dietu podle jednoho deníku, tu jsem držela dlouho a shodila jsem pěkných 20 kilo. No ale opět jsem neukočírovala fázi udržovací. Už jsem se tak těšila, co si dám a co si uvařím, přestala jsem počítat kilojouly a kila šla opět nahoru.

Dietu jsem ale tentokrát nepotřebovala. Po operaci žlučníku a následném akutním zánětu slinivky jsem během čtrnácti dnů shodila 15 kilo. To už jsem byla v důchodu. Radostně jsem opět vytáhla mé oblíbené oblečení, které už jsem nemohla nosit. Ale kůži jsem měla úplně scvrklou. Žádná čupr holka ze mě nebyla. Po dvou letech jsem začala opět kila nabírat.

Smířila jsem se s tím, že štíhlice ze mě nebude. Jsem holt po mamince. Ta byla k stáru také dost silná. Mrzelo ji to, ale nic s tím nedělala. Až když se dostala do nemocnice s infarktem, nechala si předepsat redukční dietu. Při návštěvě mi pak potěšeně sdělovala, že už shodila jedno kilo. To bylo v neděli. Ve středu už jsem návštěvu nestihla. Hned ráno přišel telegram. Do tehdejšího maminčina věku mi chybí necelé 2 roky. Doufám, že je to dost času na změnu. Ne, dietu už žádnou. Ale váhu snížit potřebuju. A tak se musím víc hýbat.

Už dobré dva roky chodím málo, protože mám řadu problémů a nohy mě bolí.

Přítel mi nikdy neřekl, že jsem tlustá, ale chce, abych víc chodila. Vidí, že když jdeme na procházku, tak mu nestačím a když jdeme do kopce, co do kopce – do kopečka, musíme mlčet, protože já můžu buď dýchat nebo mluvit. Oboje najednou nezvládnu.

Tak – objednala jsem si krokoměr a budu  každý den chodit. Tady už totiž nejde o to, abych se vešla do loňských riflí, tady jde o zdraví (a možná i o život?!)

Tak mi, prosím, držte palce.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10