Život s postižením, o kterém dlouho nevíte

Dozvěděla jsem se z článku o miminku, kterému dnes při vyspělém zdravotnictví nepomohli jeho lékaři. Nemůžu vědět, proč mu pomohli jinde až ve 4 letech. Mám jen vztek a bezmoc, vím, že nejsem sama. Maminky dětí musí věřit sobě, jezdit a konzultovat, dokud nenajdou své milé MUDr.  

Chci vám vyprávět svůj příběh očima dítěte. Děj se odehrává na oční ambulanci. Předškolnímu dítěti - tedy mně - vše v ordinaci MUDr., dlouho trvalo, nic nešlo, jak by mělo. Dostávala jsem tedy stále silnější brýle, přes které jsem neviděla. I zalepené šilhající oko. V době, kdy už jsem četla, samozřejmě bez brýlí, jsem křičela,  že řádek s písmenky dočtu, jen si potřebuji odpočinout, zamrkat. To také MUDr. neznala, navíc jsem zdržovala. (Maminka dostala přednášku o výchově, která pokračovala doma). Naučila jsem se bránit, obhajovat svou pravdu a s pubertou mi narostlo i sebevědomí. Výsledkem bylo šilhající tupozraké oko, chvála bohu, že jsem brýle sundávala, protože druhým jsem přečetla i spodní řádek. Mně se totiž při delším čtení písmenka rozjíždí jako ve vlaku.

Naučila jsem se díky kamarádce bránit, kdo mi z kluků nedal pokoj, pořád se mi vysmíval, s tím jsem se tvrdě poprala a holky si nedovolily jednat přímo, protože věděly, že jsem k facce neměla daleko. Ve 23 letech jsem se soukromě dostala do Prahy (těžké, byla totalita), kde se přišlo na to, že oči jsou v pořádku. Co není v pořádku, je centrum zraku v mozku, které se porušilo v inkubátoru při narození. Taky jsem nevěděla, že mám moc malinké zorné pole - ,,trubicové vidění,,  u duhovky a kousek. Jako u zeleného zákalu. Ještě bych mohla podotknout, že  jsem  byla na  operaci šilhání v 21 letech. Viděla jsem na obě oči tři dny. Prý stačilo přijít do 18 let. Oko se do 18 let vyvíjí. Můj tehdejší  místní MUDr. pro dospělé mi nedokázal odpovědět na prostou otázku: Existují operace šilhání, nebo ne? Taky jsem zdůrazňovala, marně, že se čím dál  víc bojím přecházet silnici. Neřekl mi na to nic. Asi taková povaha. A já venku dumala, tak ano, jedna paní povídala, nebo ne... Je těžké žít s postižením, ještě těžší je o tom nevědět. Nemáte co vysvětlit. Tak jsem začala být vděčná za každé vlídné slovo, později za opravdové přátelství své kamarádky, které trvá dodnes a v neposlední řadě svému manželovi, který dal spíš na mé zájmy - sportovní, vitalitu, přírodu, možná ,,vnitřní krásu,,.

Přátelství, rodina, děti, hodní lidé, hlavně ti, kteří se věnují postiženým, to jsou mé pravé hodnoty života. Nechci zapomenout na velké poděkování MUDr. v Praze. Nevím, mám vlastnost jednat tvrdě, přímo, netakticky díky tvrdému začátku života? Teď se učím asertivitě, naslouchání a nebrat osobně narážky na nepovedený výkon. Taky se radovat z maličkosti. A druhým  dělat maličkostmi radost.