Životní příběh - Kamarádky

Kolik máte kamarádů? No jistě, každý rád a většinou vždycky odpoví, že mnoho... je to Jana, Petra, Pavlína, Michalka, Sára, Monika... atd. Ale ruku na srdce - kolik máte pravých kamarádů? Takových, kteří si vás váží a udělali by pro vás první poslední jako vy pro ně. Takových, kterým byste zavolali ve tři ráno a oni vás vyslechli, popřípadě přijeli...

Jsou to kamarádi, se kterými byste se nikdy nenudili a kteří by vám nikdy nic nezáviděli, a kdyby šlo nedejbože o stejnou práci, rádi by vám ji přenechali, a o stejného kluka by se ani nedělili a raději vám ho z přátelství přenechali, abyste se vyhli zbytečným hádkám? Vážně jich můžete ještě vyjmenovat tolik? Já kamarádky měla vždycky, ale nikdy to nebyly ty pravé. Když jsem s nějakou chtěla jít ven a byla jsem zrovna v depresi, že můj přítel odjel na dlouhou cestu, neměla na mě žádná čas a přitom seděla doma u televize... Některá mi třeba schůzku odmítla s tím, že jí není dobře, a když jsem šla na nákup, potkala jsem ji s jinou kamarádkou venku. Když mě o něco poprosila, hned jsem to pro ni udělala, jedné jsem sehnala kočky, jiné jsem půjčila peníze, jiné jsem dokonce i pomáhala svádět manžela přes internet, aby si byla jistá, zda ji náhodou nepodvádí, a jestli by šel za jinou či ne. Byla to pro mě potupa, ale vždy jsem si říkala, že až já je budu potřebovat, taky mi pomůžou.

Ale kde nic, tu nic. Když jsem se hrozivě pohádala s přítelem kvůli jiné ženě a vyhodila jsem ho z bytu s tím, že je konec, moje naděje byly navždy ztraceny…….. On šel do hospody za kamarády, kteří ho podpořili alkoholem, zatímco já byla doma sama v slzách... Když jsem si vzala rozhořčeně mobil a sjížděla telefonní seznam, bylo mi do pláče ještě víc, že nemám žádnou kamarádku, která by se mnou šla ven a dostala mě z toho smutku. Projížděla jsem seznam hezky podle abecedy, a když už jsem byla u písmene T, mobil jsem zahodila a rozbrečela jsem se, že jsem na světě úplně sama a že chci umřít, protože mě nikdo na celém tom světě nemá rád.

Druhý den mi bylo ještě hůř, sedla jsem k počítači a na icq sháněla ty, na které kontakt nemám, ale všichni byli hrozně moc zaneprázdněni (aspoň to tedy tvrdili) a nikdo mě nedokázal pochopit. A tak jsem se sebrala a šla jsem se ven projít s tím, že třeba někoho najdu a nadýchám se čerstvého vzduchu a bude lépe...

Bylo mi ale hůř! Ten studený větřík, co mi foukal do očí, mě znovu rozbrečel a nikoho jsem nepotkala... Moje myšlenky byly děsivé, pořád jsem uvažovala nad tím, jaké to mám vlastně kamarádky a jak jim na mě záleží! Příteli jsem sice odpustila, ale ten děsivý pocit, co je ještě teď ve mně, že vlastně nemám žádnou kamarádku, co by se pro mě obětovala, na ten se nedá zapomenout. Tak jako jiná žena čeká na svého prince, já čekám na to, až najdu kamarádku, která bude stát za to, a budu jí moct pomoci, tak jako ona by pomohla mně...

A věřím, že někde tam venku sedí někdo a přemýšlí nad tím, co já, a že se jednou najdeme....

Kreca - čtenářka
ChytráŽena.cz