Zlodějka příběhů

Název knihy: Zlodějka příběhů
Autor: Michaela Klevisová
Nakladatelství: MOTTO
Rok vydání: 2009
Vázaná vazba
Počet stran: 285 str.
Cena: 249 Kč

Šéfka televizního scenáristického týmu Anna Valentová je výrazná osobnost – lidé ji buď milují, nebo nenávidí. Anna chce být ve všem nejlepší, jenže teď se jí pracně vybudovaná pověst hroutí pod rukama: její dcera je nezvěstná a navíc neznámý vyděrač odhalil všechna její tajemství.

Co s tím vším mají společného její dvě kamarádky z dětství? Pak dojde k vraždě a je na charizmatickém inspektorovi Josefu Bergmanovi, aby rozpletl složitě zamotané klubko přátelských a mileneckých vztahů. Nová kniha držitelky Ceny Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku 2008, kterou získala za svou prvotinu Kroky vraha

O autorce:

KLEVISOVÁ MICHAELA 
Michaela Klevisová se narodila v roce 1976 v Praze. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově a od roku 1997 v tomto oboru pracuje. Je redaktorkou časopisu Cosmopolitan, kde má na starosti například rubriku o knižních novinkách. Psala články o trhu s uměním a výstavách výtvarného umění pro magazín Hospodářských novin IN a v cestovatelském magazínu Travel Digest publikovala reportáže ze svých cest.

V roce 2008 se scénáristicky podílela na několika epizodách seriálu Ulice, uváděného v televizi Nova. Cestování je jejím největším koníčkem; navštěvuje nejraději severské země a největší dojem na ni zatím udělalo putování po finském Laponsku. Již v dětství propadla světu koňských dostihů, o něž se intenzivně zajímá dodnes.

Za svou prvotinu, román s detektivní zápletkou Kroky vraha (2007) obdržela v roce 2008 od české sekce Asociace autorů detektivní literatury (AIEP) Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku.

Ukázka z knihy:

V bazénu už zase plavaly mrtvé myši.
Teplý vítr přinášel od lesa vůni pryskyřice, čeřil vodní hladinu a vlnky prozářené sluncem vrhaly na tyrkysové dno krajkoví odlesků. Na osm hodin ráno bylo nezvyklé horko. Na stoncích nepokosené trávy osychaly poslední kapky rosy a třpytily se chvíli zlatě, chvíli duhově, podle toho, v jakém úhlu se k nim Ester postavila. Takovýhle den by chtěl každý začít koupelí v bazénu, pomyslela si, jenže ty nechutné myší mrtvolky zahradní idylu kazí. Ohlédla se ke dvěma srubovým bungalovům, které pronajímala turistům. Oba měly zavřené okenice a neozývaly se z nich žádné hlasy. Je naděje, že hosté ještě spí? Mrzelo ji, že dnes vstala tak pozdě, jinak by si s utopenými hlodavci snadno poradila za rozbřesku a beze svědků, jako to udělala už několikrát. Do bazénu pak pokaždé přidala tabletu chlóru a hosté se mohli spokojeně koupat.
Co oči nevidí...

Mají to tak všichni? Například taková Anna se dokáže zamilovat, aniž by se vzdala třeba jen střípku sebe sama. Samozřejmě také touží po splynutí, ale představuje si, že její protějšek splyne s ní, nikoli ona s ním. O tom Ester věděla své. Každopádně mám najednou hledání harmonie ve dvou plné zuby, stálo v dalším zápisu z posledního podzimu. Bohatě mi stačí harmonie se sebou samotnou. Jenže pak přišla zima a ona na slepé záplatované asfaltce potkala Matěje...
Ano, je to tak, už zase v tom lítá. Jak mžourala do koruny ořešáku prozářené sluncem, uvědomila si, že se navzdory rozhodnutí zůstat sama nechce citům bránit. Vždyť kolikrát se ještě v životě zamiluje?
V náhlém popudu sáhla do kapsy, vytáhla mobilní telefon a napsala zprávu: „Ahoj Matěji, nechceš přijít v pátek v sedm na kuře na kari? Budu doma sama.“ Odvahu ztratila až ve chvíli, když už vzkaz putoval éterem k příjemci, a to už se pozvání nedalo vzít zpět.
Potřásla hlavou a než aby dál v duchu rozvíjela téma „já a muži“, šla vyndat chleba z pekárny. Na snění není čas, hosté musí jíst.
Když balila bochník do utěrky, zazvonil telefon. Matěj? Ne, Anna. Její hlas zněl dutě, jako by byla nastydlá nebo uplakaná.
„Nevolala ti Agáta?“
„Kdy?“
„Dneska, včera... nevím!“ Je to tak, Anna pláče. Co jí zase dcera provedla? Pohádaly se? Nebylo by to poprvé ani naposledy. „Kdykoli. Ozvala se ti?“
„Ne. Stalo se něco?“
Anna se hlasitě vysmrkala. „Utekla. Už víc než týden je nezvěstná.“
„Utekla z ústavu?“
„Jo! Odkud jinud, sakra?“
„Jak mohla utéct?“ Ester začala křičet. „Proč jsi mi nezavolala dřív, Anno? Proč Agy utekla? Hledá ji policie? Co se sakra stalo?“ Měla na jazyku spoustu dalších otázek, ale spolkla je. Klid, přikázala si v duchu. Měla bys jí být oporou, ne na ni ječet. Volá ti proto, že chce slyšet slova útěchy, jinak by se ti nejspíš vůbec neozvala. Jejich dlouholeté přátelství tak už bylo nastavené.
„Nevím, proč utekla. Večer měly mít holky maškarní besídku. Prý se na ni těšila. Vymýšlela ostatním kostýmy. U oběda spolubydlící slíbila, že jí odpoledne ušije nějakou čelenku nebo co.“ Anna se rozvzlykala. „Pak se zvedla od jídla a řekla, že jde na záchod. Od té doby ji nikdo neviděl!“
„Jak mohla odejít z domu, aniž by si toho někdo všiml?“
„Není to vězení, jen výchovný ústav. Nemají tam žádné mříže, nic takového. Snad ani nezamykají bránu. Utéct se dá snadno.“ Anna se odmlčela. „Já jen nechápu, proč zmizela! A když už, proč nejela domů? Kde je? Byly jsme přece domluvené, že bude celé prázdniny u tebe. Měla dostat volno už za čtrnáct dní...“
Jak utěšovat někoho, kdo pláče do telefonu? Kdyby měla Ester kamarádku vedle sebe, objala by ji. Nechtělo se jí však do sluchátka opakovat prázdné fráze, a tak mlčela a čekala, až se Anna uklidní.
A kdo obejme a utěší ji?

Tuto knihu Zlodějka příběhů zakoupíte v knihkupectví a na stránkách nakladatelství Motto.

Simbelmine
ChytráŽena.cz
 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout