Žluté tričko

O dětech s Downovým syndromem se někdy říká, že jsou pěkně tvrdohlavé, že mají paměť jako mamuti a chtějí mít všechno na svém místě. No, ono to někdy tak platí, někdy ne.

Náš Vašek sice musí mít zavřeny všechny šuplíky, žádný nesmí ani o kousek vyčuhovat, ale klidně mi shodí ubrus na zem, protože ho nechce mít na stole. V čem však spočívá právě jeho tvrdohlavost je to, že když si na nějakou věc zvykne, tak ji musí pořád mít a nesmí to být jinak.
    
Dostala jsem kdysi od kamarádky nějaké oblečení po jejím klukovi. Byly tam nějaké tepláky, kalhoty a spousta triček. Náš starší kluk to všechno vynosil. Když z toho vyrostl, podědil to náš Vašík. Ten se ale zamiloval jen do jednoho trička. Obyčejné, bavlněné žluté tričko s nějakým anglickým nápisem. Už bylo docela vytahané, na rukávech už bylo znát, že už dlouho nevydrží, ale Vašek si vybral z celé kopky právě toto tričko a nehodlal ho s ničím měnit.

Když jsem ho vyprala a viselo na šňůře, Vašek chodil několikrát za den a ručkama zkoumal, jestli je tričko ještě mokré nebo už suché. Kolikrát se mi stalo, že jsem v sobotu pověsila prádlo na sušák a ráno, když jsem přišla, tričko bylo pryč. Ten malý čipera se naučil sám rychle sundat si pyžamo a už stál u mě nebo u bráchy se žlutým tričkem v ruce, abychom mu je oblékli. Kolikrát už jsem ho nestihla ani požehlit. Když jsem mu oblékla něco jiného, chodil se koukat do šuplíků, jestli tam to jeho oblíbené tričko je. A pak se to zase opakovalo. Jakmile zjistil, že je vyprané a suché, shodil to, co měl zrovna na sobě, a už se hnal k někomu, kdo mu to žluté obleče.

Rukávy samozřejmě časem vzaly za své. Už byly tak prodřené, že se tam udělaly díry. Co teď? Celá rodina sháněla po obchodech náhradní podobné žluté tričko. Jednou mamka přinesla nové, ale jiné barvy. To nové tričko mělo sluníčkově žlutou barvu, ale to jeho bylo přece jen jiné. Nechtěl ho. Nové tričko schoval pod postel a dál chodil s potrhanými rukávy. Když jsme se stěhovali do nového domku, schovala jsem tričko do tašky mezi hadry, že ho použiji na čištění. Bylo vyprané, nachystané na leštění čehokoliv. Mezitím mu moje mamka přece jen sehnala tričko podobné barvy, a tak na své staré asi zapomněl a nosil to nové.

Bydleli jsme v novém domku už pár měsíců a já na kopku hader v igelitce dávno zapomněla. Měla jsem je po ruce, ale zatím jsem je nepotřebovala, tak jsem je pustila z hlavy. Jednou tašku našel náš starší kluk a v ní žluté tričko. Nevěděl, že už je vyřazené mezi ostatními potrhanými věcmi, a tričko vytáhl. Takovou radost v očích Vašíka jsem dlouho neviděla. Opět chodil v tom starém roztrhaném tričku. Pak se stalo, co se stát muselo. Díry na rukávech se zvětšily, až se nakonec utrhly kusy rukávů úplně. Honzík měl zrovna na návštěvě kamaráda a hráli si i s Vaškem v pokoji, když se strhl křik. Přiběhla jsem, co se děje. A kluci mi ukazovali, že Vaškovi se utrhly rukávy, a tak že mu „trochu“ pomohli a utrhli je úplně. Tričko jsem vyřadila, tentokrát jsem ho důkladně schovala mezi hadry, kterými manžel čistí krb a pak je vyhodí.
    
A přece si ještě jednou na své staré tričko vzpomněl. Našel totiž v pokoji pod postelí kousek toho utrženého trička. Byl to lem rukávu, který si Vašík nasadil na ruku a přišel mi to ukázat. Bylo mi ho tak líto, že mu neumím vysvětlit, že to tričko už prostě není. Ale od té doby dostal několik žlutých triček, které rád nosí. Už i ve škole se paní učitelky smějí, že je pořád jako sluníčko, když chodí pořád ve žluté. A že mu to sluší! Koukněte na fotky.