Alena měla šestnáct let, když se začala dívat po klucích. Dávno odrostla panenkám, pletení culíčků, dětským hrám i dětským knížkám. Přestala být dítětem, vyspěla. Její kamarádky už měly kluka, jen ona stále nic. Častěji a častěji se zavírala do koupelny a zkoušela si na svůj hubený obličej nanášet mámina líčidla.

Ale ze zrcadla se na ni pořád dívala ta ošklivá pihatá holka se špičatým nosem a pichlavýma očima. Žádný náznak ženskosti. Ani pohled níž ji nijak neuspokojil. Plochý, téměř klučičí hrudník, rovná postava a hubené dlouhé nohy v odřených teniskách moc mužských pohledů nepřitáhnou. Přestala dokonce běhat, aby pár kil přibrala a po nocích se cpala bonbóny. Ale kýžený výsledek nepřicházel.

     V sobotu se domluvila s kamarádkou Michaelou, že půjdou do kina na nový film. Bude tam plno kluků ze školy. Alena tuší, jak celá návštěva dopadne. Na Míše spočine uznalý pohled většiny pánského publika a Alena si bude zase připadat jako ze skla. Průzračná, nevýrazná, k ničemu. Ale musí jít, slíbila to kamarádce. Kéž by ji příroda podarovala alespoň několika přednostmi, kterých měla Michaela na rozdávání. Míša, štíhlá modrooká blondýnka s loknami, dlouhými řasami, ženským hrudníkem, útlým krkem, plnými rty a okouzlujícím úsměvem. Na Aleně se příroda vyřádila, když jí k jejímu ošklivému obličeji a hubené kostnaté postavě nadělila ještě ryšavé vlasy. Už na základce se jí děti posmívaly a říkaly jí „zrzečko“.

     Večer na své problémy úplně zapomněla. Film se děvčatům líbil a dobře se bavila. A protože druhý den byla neděle, měly dovoleno od rodičů zajít si po kině do kavárny. Alena si objednala velký zmrzlinový pohár se šlehačkou. „To nemůžu, já bych byla tlustá, tak pozdě večer.“ Zděsila se Míša a objednala si jen Mattonku. U stolečku v rohu kavárny se dala děvčata do hovoru.

„Ali, máš už kluka?“, zeptala se kamarádka zvědavě.

„Já? S touhle vizáží?“, pohodila Alena rukou.

„Víš, příští víkend přijede můj bratranec, je taky sám a chce se mnou oslavit své sedmnácté narozeniny. Chci pozvat Petra, toho kluka z béčka, já s ním totiž už dva týdny chodím. A Vašek, tak se můj bratranec jmenuje, holku teď nemá. Řekl mi, že můžu pozvat nějakou kamarádku.“

„Já nevím,“ přemýšlela Alena.

„Ale víš, tak příští sobotu v pět odpoledne u nás. Naši jedou na chalupu, budem sami.“

     Týden utekl jako voda a Alena stojí opět před zrcadlem v koupelně. Už hodinu se snaží překreslit si obličej na něco svůdného, milého a okouzlujícího. Vypadá to, že snaha se vyplatila. Nevypadá to zle. Růžový lesk na rty rtům lichotí, černá řasenka protáhla krátké řasy a tvářenka dala líčkům zdravou barvu. Na sobě má novou sukni a lehký svetřík bílé barvy. Zrzavé jemné vlasy sčesané do culíku a svou oblíbenou kabelku přes útlé rameno. Kabelka skrývá bonboniéru, aby na oslavu nepřišla s prázdnou. Co jiného koupit klukovi, kterého uvidí poprvé v životě?    

     Pět minut po páté hodině zvoní u Míši. Trochu se klepe nervozitou, není zvyklá na podobné oslavy. Otevře Michaela a šťouchne kamarádku do místnosti.

„Tak to je Ála. Ty ji, Petře, znáš, a to je Vašek.“

Ruku jí podává vysoký hnědovlasý kluk s tmavýma očima. Celá se topí v čokoládových očích. Je víc než ideální! No jo, celá Míšina rodina jako by vypadla z reklamy na ideál rodinného štěstí. Její máma, drobná blondýnka s alabastrově bílou pletí a rudými rty a táta hromotluk s krásnou, opálenou a svalnatou postavou. I Míšin šestiletý bráška Vítek je krásný chlapeček. Ani Vašek, syn Míšina strýčka, nedělá rodině ostudu. Alena vykoktá krátké přání, předá bonboniéru a Vašek jí dá pusu. Ještě za hodinu cítí teplo na tváři, které se letmo dotkly Vaškovy rty.

     Pak si povídají. I Alena musí říct pár slov o sobě. Vašek se diví, když Alena povídá o koních. Všichni v jejím okolí dávno ví, že Alena chodí jezdit už od svých šesti let, ale Vašek je touto informací přímo nadšen. I on prý kdysi asi rok jezdil, ale pak si ošklivě zlomil nohu a do sedla se už nevrátil. A pak se pustí hudba a mladí tancují. Alena s Vaškem, Míša s Petrem a pak se na chvilku prohodí. Alena se cítí jako Popelka na plese.

     Jen nerada se vrací domů. Michaela šťouchne do bratrance: „Že Alenku doprovodíš? Je už pozdě, mohlo by se jí něco stát.“

Ještě pár minut, pár okamžiků smí být Alena s Vaškem. Jdou spolu večerním městem, mlčky se dívají jeden na druhého. Vašek nebydlí ve stejném městě, a proto se, až ji doprovodí, vrátí zpět do bytu své tety a strýce, aby tam přespal. Jenže v neděli musí Alena ke koním. A tak ji napadá: „Nechceš přijet za měsíc? Máme závody, můžu ti nechat zdarma lístky.“ Pak se jí zdá hloupé, že ona zve jeho. „Víš, když máš tak rád koně,“ rychle dodává.

„To můžu, ale jen přes víkend, přes týden jsem v práci.“

Ano, Vašek už pracuje. Dělá elektrikáře ve firmě v jejich městě. „Závody jsou v sobotu šestnáctého,“ pospíší si Alena s odpovědí.

     Měsíc se vleče. O víkendu se konají závody. Přijede Vašek. Přespí u Míši, a tak pozvala i Michaelu s Petrem. Z vlastního zaplatila poloviční cenu tří lístků, protože měla strach, že jinak přátelé pozvání odmítnou. Jako soutěžící měla vstup s 50% slevou.

     Závody nevyhrála, ve své kategorii byla třetí. Ale pro ni to bylo vítězství. Mezi diváky byl Vašek, a to jí stačilo.

     Po závodech se sešla s Míšou na dámských toaletách. „Tak chodíte spolu?“, vyzvídala Michala. „Já nevím. My se viděli jen na těch narozeninách a pak dnes.“ „Aha,“ posmutní kamarádka. „Ale líbí se mi.“ Přiznala se Alena.

V neděli se opět sešli všichni čtyři. Když mohla být chvilku s Vaškem sama, mluvil jen o koních. Večer se rozloučili. „Třeba se zas někdy uvidíme,“ řekl Vašek na rozloučenou. „Třeba, možná tím chtěl říct, že spolu můžou chodit!“ Přemítá Alena v duchu a srdce se jí tetelí blahem.

     Pak Vaška nějakou dobu neviděla. Měl hodně práce a ona učení. Michaela dál randila s Petrem a Aleně začalo být smutno. A tak se osmělila, aby Míšu poprosila, jestli někdy nemůže Vaška nenápadně pozvat k nim. A Alena by mohla jako náhodou taky přijít. Co by kamarádka neudělala pro kamarádku? Alena sledovala rybičky v akváriu v obývacím pokoji Míšiných rodičů a Míša vytáčela Vaškovo telefonní číslo.

„Máma má svátek, tak bude mít důvod přijet.“ Mrkne na kamarádku.

„Čau Míšo. Myslíš? No, to bych možná mohl. A bude tam ta zrůdička? Alena, myslím.“

Vaškův jasný hlas se nese místností. Doléhá až k Aleně. Marně Míša zakrývá rukou sluchátko. To, co nemělo být slyšeno, už dávno opustilo telefonní aparát. Aleně jako by někdo zabodl znenadání ostrý nůž do zad. Míša rychle hovor ukončí, ale Alena se zvedá k odchodu.

„Fakt musím. Slíbila jsem mámě, že jí pomůžu se žehlením.“ Lže o překot.

Alena ale skutečně musí. Přece se nerozbrečí před kamarádkou? Cesta domů jako by nekončila. Vleče se smutně višňovou alejí, kterou vždy tak ráda chodila. Včely bzučí v korunách stromů, Alena by se jindy jistě zastavila, aby si prohlédla krásné květy a nasála jejich vůni. Teď cítila jen bolest uvnitř sebe samé. Večer probrečela. Proč musí být tak ošklivá?

     S Vaškem se už neviděla. Nějakou dobu se vyhýbala i Michaele. A začala se vyhýbat všem klukům. Je ošklivá, kluka nikdy nebude mít. Ani ze soucitu. Který chlap stojí o zrzavou zrůdičku?

       Odmaturovala a šla na vysokou. Míša po maturitě nastoupila na finanční úřad, kde pracovala její máma, tak už se tak často nevídaly. Alena měla hodně učení, i koně museli ustoupit.

A rána, kterou jí uštědřil kdysi Vašek, se znovu rozbolela pokaždé, když se něco slavilo a docházelo k mejdánkům. Záměrně se Alena těmto setkáním vyhýbala. Nechodila ani na diskotéky.

     Až na chmelové brigádě, na které byla se školou, se jednou zapovídala s Jirkou, který tu byl také se svou školou. Byl stejně starý, pihatý jako ona a dokonce měl taky zrzavé vlasy. Ale na něm se jí zlatavá barva vlasů kupodivu líbila. I Jirkovi se líbila Alena. Sledoval tu tichou, skromnou dívku od prvního dne. Plaše se vyhýbala jeho pohledům. Dalo mu spoustu práce, než se mu podařilo nenápadně poškodit právě ten stroj, u kterého pracovala. Hned se ale nabídl, že stroj dokáže spravit. To vše proto, aby s ní mohl mluvit. Všichni šli na oběd, jen oni dva zůstali sami v hale plné chmelových výparů.

Dal si na čas, než z řemenů stroje vyprostil kovový váleček, který tam předtím šikovně vsunul. Tak načas, aby si mohli popovídat, zasmát se a zjistit, že jim je spolu dobře. Pak se vídali denně až do konce brigády. Den před návratem domů jí řekl, že se mu líbí a ona tomu kupodivu věřila. Dávno nebyla tou culíkatou vyzáblou holkou. I její tělo zženštělo. Boky se jí malinko zakulatily, prsa povyrostla a i špičatý nos malinko ustoupil růžové tvářičce.

A protože Jirka nebydlel daleko, ale v sousedním městě, vídali se i po brigádě. Přátelství přešlo v partnerství, a to pak časem vedlo ke sňatku. Rodiče dětem pomohli s koupí bytu a brzy se novomanželům narodil chlapeček. Dnes mají už dva zrzavé zdravé kluky. S Michaelou se Alena stýká dál, vždyť je to její kamarádka. Od ní také ví, že krátce po jejím sňatku se oženil i Vašek. Čtyři měsíce po svatbě ho žena opustila kvůli jinému a rozvedli se. Oženil se podruhé a s manželkou má holčičku. „Jeho žena není zlá. Rozumím si s ní. Je hezká a brali se z lásky. Moc jim to ale neklape. Jsou spolu už jen kvůli malé, svěřil se mi.“ Řekla Míša jednou Aleně.

     Ten večer Alena přišla od kamarádky trošku později než jindy. Byla sobota, s manželem nemuseli druhý den do práce, a tak se Jirka nabídl, že děti pohlídá. Vešla do dětského pokoje a tam uviděla svůj obrázek štěstí. V postýlce s povlečením s motivem medvídka PÚ spal starší Jiřík, v té druhé, povlečené do povlečení s Ferdou mravencem spal její manžel a v náručí mu oddechoval malý Martínek. Jen zrzavé vlásky zářily do noci, jak měsíc nahlížel do pokoje, kde bydlelo štěstí.

Pája K. – čtenářka

ChytráŽena.cz