Ztraceni v lese

Po několika nevydařených sychravých dnech letních prázdnin se počasí konečně umoudřilo. Vysvitlo sluníčko a bylo to znát i na teploměru. Proto jsme se s přítelem rozhodli na romantickou procházku po lese. Na lesní cestě byly místy kaluže vody a bláto, ale na to jsme byli připravení, vzali jsme si gumáky.

Podél cesty se červenaly jahody a maliny. Na těch jsme si pochutnali. Neodolaly jsme ani modravým borůvkám. Zamířili jsme cestou k pískovým skalám, kousek jsme vylezli, ale ne moc vysoko. Slezli jsme a rozhodli se pokračovat lesní cestou dál. Tady to už ani jeden z nás neznal, ale řekli jsme si, že vždycky někde vyjdeme.  A když jdeme pořád po cestě, akorát se potom otočíme a půjdeme zpátky. Chvíli jsme se drželi cesty, po které jsme se vydali, ale pak jsme se rozhodli pokračovat vlevo po cestě poseté jehličím. ,,Tady se půjde líp.'' navrhla jsem. Sešli jsme kopec a objevilo se před námi několik cest. ,,Kterou se vydáme?'' zeptal se přítel. ,,Půjdeme tou z kopečka.'' navrhla jsem s úsměvem.

Do kopečka se mi šlapat nechtělo. Cesta byla poměrně dlouhá a vůbec jsem netušila, kde se nacházíme, ale vůbec mi to nevadilo. Když jsme sešli prudký kopec, rýsoval se před námi dům, který vypadal jako by se chystal každou chvíli spadnout. ,,Kde to jsme?'' zeptala jsem se. Přítel pokrčil rameny. Na druhé straně domu byl nápis Rekreační středisko. Tomu se nedalo nezasmát. Na tabuli jsme si přečetli, že dříve sloužil jako lázně. To nám postačilo k tomu, abychom si uvědomili, v jaké vesnici se nacházíme. Nezdálo se to, ale čas ubíhal a rozhodli jsme se pro cestu domů. Aby to bylo zajímavější, zvolili jsme jinou cestu než tu, po které jsme přišli. Stoupali jsme po mírném kopci. Vůbec jsme netušili, z jaké strany jsme sem přišli, protože cesty všelijak zatáčely. Najednou jsme se ocitli na křižovatce lesních cest. Která asi vede domů? Některou zkusíme. Třeba tu co vede doleva. Vůbec nám to nepřipadá povědomé.

Slunko naštěstí ještě svítí, hlavně aby se nezačalo stmívat. Ten les snad nikde nekončí. Po chvíli otočíme a jdeme na druhou stranu. Co to je nalevo? Od silnice vede jakoby cesta, ale je to slepá ulička. Svitlo mi. Tady to přece znám! To je stará střelnice. Když jsem byla malá, taťka mi ukazoval, že sem chodili jako kluci střílet.

To už nemůžeme být daleko od domova. A také jsme nebyli. Pokračovali jsme v cestě, která se po chvíli spojila s asfaltovou silnicí. Stromy řídly a najednou jsme je měli za zády. Oddychli jsme si, když jsme spatřili první domy naší vesnice. Když jsme konečně dorazili domů, pustili jsme film a plácli sebou na pohovku. Byli jsme úplně vyčerpaní. ,,Příště si obejdeme kolečko na návsi, abychom se zase neztratili.‘‘ pravila jsem. ,,Jo a  pro jistotu si vezmeme batůžek s pitím a oplatkem, co kdyby náhodou.‘‘ dodal přítel a oba jsme se zasmáli.                                                                        

Nikysacek - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10