Mnohým z vás možná připadá žvýkání ve společnosti nevhodné, mezi lidmi totiž stále panuje falešné povědomí o tom, že žvýkání je něco neslušného. Opak je ale pravdou, jak potvrzuje odborník na etiketu Ladislav Špaček. Z hlediska etikety není žvýkání žádné faux pas, naopak společensky zcela nepřijatelný je jen zápach z úst.

Žvýkání není nic nového, rozhodně nejde o novodobý civilizační jev. Žvýkalo se totiž už v pravěku, jen se mění produkt, který lidé žvýkají. Od klacíků a kořenů jsme v moderní historii přešli ke žvýkačkám bez cukru. Přesto máme v hlavě stále zakořeněno, že žvýkání je něco zcela novodobého a existují situace, kdy je žvýkání nevhodné.

Ano, takové situace skutečně existují, ale je jich opravdu minimum. „Existují místa, kde žvýkat nebudeme. Je jich však velmi málo a jde o výjimečné situace: nebudeme žvýkat na svatbě (nemyslím jen ženicha nebo svědka, ale ani jako diváci), na pohřbu, v soudní síni, při obchodním jednání, jsme opatrní v kostele a na hřbitově,“ říká Ladislav Špaček.

Naopak v naprosté většině situací je decentní žvýkání nejen vhodné, ale dokonce nutné. Jsou to zejména ty situace, kdy přicházíme do úzkého kontaktu s lidmi a mohli bychom je tak obtěžovat nepříjemným dechem.

„Žvýkačka je nezbytná potřeba právě v situacích, kdy nám záleží na vyvolání dobrého dojmu v našem protějšku, při společenské komunikaci, při přednáškách, interview, při intimní komunikaci. Nejdůležitější je ale vždy způsob žvýkání - veškerý pohyb se musí odehrávat za sevřenými rty, bez zjevných pohybů čelistí. Okolí nesmí vůbec tušit, že máme v ústech žvýkačku,“ dodává odborník na etiketu Ladislav Špaček.

Zuby si obvykle vyčistíme jen každé ráno a večer, kdežto žvýkačku můžeme použít desetkrát za den. Kvalitní žvýkačky jsou dostupné a jejich balení nám umožňuje, abychom je měli stále u sebe. Pokud chceme, aby žvýkání mělo pozitivní vliv na naše zubní zdraví, používáme žvýkačku bez cukru.

„Odbouráme-li předsudky, které někteří lidé o žvýkačkách mají, a osvojíme-li si umění společenského žvýkání, zjistíme, jak užitečný nástroj k mezilidské komunikaci jsme získali,“ dodává Ladislav Špaček.


Žvýkačku vkládáme do úst nepozorovaně, nenápadně, ve skrytu. Nejde přirozeně o nic skandálního (jíst obložený chlebíček je mnohem nechutnější a mnoho lidí přesto konzumuje chlebíčky na veřejnosti), ale ve společnosti s ústní dutinou veřejně nepracujeme, proto radím odvrátit hlavu a velmi nenápadně a rychle žvýkačku vsunout do úst.

Žvýkačku nezačneme okamžitě drtit stoličkami. Jemně ji válíme po jazyku (jako Karel IV. s Buškem z Velhartic, když popíjeli první české burgundské) a vyčkáváme, až žvýkačka přijme naši tělesnou teplotu. V této fázi jde také o uvolňování osvěžujících aromatických látek z potahu žvýkačky.

Jakmile žvýkačka zvláční, můžeme ji lehkými stisky mezi stoličkami i mezi řezáky intenzivněji exploatovat (vytěžit aromatické látky). Důležité je, že veškerý pohyb se musí odehrávat za sevřenými rty, bez zjevných pohybů čelistí. Okolí nesmí vůbec tušit, že máme v ústech žvýkačku.

Jak dlouho máme žvýkačku v ústech? Nekonečně dlouho. Jsou mistři, kteří mají žvýkačku v ústech celé hodiny, a to zcela nepozorovaně. Tím, že ji nežvýkají intenzivně jako hokejisti, uchovávají v ní dlouho osvěžující aromatické látky, žvýkačka tak po celé hodiny působí jako osvěžovač vonného dechu.

Co se žvýkačkou po dožvýkání? Tímto pojmem můžeme označit stav, kdy žvýkačka ztratila své aroma a je zbytečné ji dál mít v ústech nebo kdy nastává situace, kdy by žvýkání, byť nenápadné, bylo přece jen nevhodné. Vždy máme po kapsách nebo v kabelce kousek papíru, ubrousek, kapesníček, projetou jízdenku. Odvrátíme se od okolí do ústraní, vyjmeme žvýkačku nenápadně z úst a vložíme do připraveného obalu. Ten vrátíme do kapsy či do kabelky a vyhodíme ho při vhodné příležitosti do odpadkového koše.

Přesto může nastat situace, kdy náhle zjistíme, že žvýkačku mít v ústech nemůžeme a nemáme šanci ji odložit. Např. na firemní konferenci nás šéf nečekaně vyzve, abychom se dostavili na pódium a převzali ocenění za dobrou práci. Pak nezbývá, než abychom žvýkačku bez váhání spolkli, rychlejší a nenápadnější řešení nenajdeme. Není to škodlivé, jen nezvyklé.

Navzdory tomu, že se naučíme se žvýkačkou zacházet nenápadně a „společensky“, existují místa, kdy žvýkat nebudeme. Je jich tak málo a jde o tak výjimečné situace, že snad ani nestojí za to je zmiňovat, ale přesto: nebudeme žvýkat na svatbě (nemyslím ženicha nebo svědka, ale ani jako diváci), na pohřbu, v soudní síni, při obchodním jednání, jsme opatrní v kostele a na hřbitově.

Naopak, mnohem více je prostředí, kde žvýkat máme: na pracovišti, po každém jídle, po kávě nebo cigaretě, v dopravních prostředcích, na soukromé schůzce, při intimním kontaktu, na plese (bezpodmínečně při tanci), na večírku, v kině a divadle, na koncertě, při jednání s klienty u přepážky. Řeč je o žvýkání, které protějšek nepostřehne. Po patřičném tréninku společenského žvýkání můžeme rozšířit akční radius o další prostředí. Stručně řečeno, jde o všechny situace, kdy přicházíme do blízkého kontaktu s druhým člověkem.