..., ale co si vezmu na sebe?

Bylo krátce po revoluci, a v našem městečku začínali první podnikatelé a obchodníci otvírat své krámky.

Ve schránce mě čekala pozvánka na sraz spolužáků po deseti letech.
To to utíká, povzdychla jsem si. Půjdu ráda, ale co si vezmu na sebe?
Věčný problém mnoha žen a dívek, možná i mužů, ale o tom pochybuji. Soudě podle manžela, který si klidně vystačí se dvěma tričky, oblíbenými džíny a zamilovaným svetrem.

Probírala jsem se skříněmi, a zoufale odkládala stranou jeden kousek garderoby za druhým. To, v čem bych případně mohla jít, mi bylo nějak moc těsné (ach, ty vánoce!) a ostatní jsem vyřadila, protože k sobě buď oblečení neladilo, nebo se do vinárny nehodilo.
No, nedá se nic dělat, říkala jsem si, půjdu nakupovat!
Peníze jsem měla odložené z přesčasů a prémií, těšila jsem se, že si za ně koupím krásnou koženou kabelku, kterou jsem měla už dlouho vyhlédnutou. Inu, kabelka počká, šaty dělají člověka, a přece si neudělám ostudu!

Kolegyně v práci si nemohly vynachválit nově otevřený  obchůdek s oděvy vietnamského prodavače, a tak jsem tam zamířila taky. Od okamžiku, kdy jsem otevřela dveře krámku, jsem nestačila žasnout. Tolik zboží pohromadě jsem snad ještě neviděla! Nepřeberné množství kalhot, sukní, triček, halenek všech
možných tvarů a barev! A nejen to, prodavač mě vlídně přivítal a nabízel své služby lámanou češtinou.
Dnešní ženy a mladé dívky nezažily prodej zboží za totality, kdy byly nejen pevné ceny, ale člověk po vystání dlouhé fronty většinou slyšel – „Ptejte se zítra! Čekáme zboží!“ a pořádný kousek pěkného oblečení se dal sehnat leda tak v Tuzexu.
Probírala jsem stojany s oblečením, a do oka mi padla dlouhá, černá sukně! "Paráda," říkala jsem si, "ta se dá zkombinovat s čímkoli." Sukni jsem vyzkoušela, a i když v krámku nebylo zrcadlo, prodavač mě horlivě ujišťoval o tom, jak mi sluší. Rozhodla jsem se tedy ke koupi. U pokladny jsem ovšem zažila pořádný trapas! Byla jsem si jistá, že mám ušetřené penízky sebou!
Zoufale jsem prohledávala peněženku, ale nebylo v ní, než sotva 300 Kč, což na sukni nestačilo, stála dvakrát tolik. Co teď, mám jen třista! zamumlala jsem bezradně, smířená s tím, že poběžím domů, a poprosím prodavače, aby mi sukni schoval.
Vietnamec si mě zkoumavě změřil, a přesvědčoval mě znovu o tom, jak sukně "suší,pani suší!"
To vím taky, pomyslela jsem si, jenže mám jen tři sta! Poslední slova jsem nevědomky pronesla nahlas.
"Dej čista!" povídá najednou prodavač, se stálým úsměvem na tváři.
No teda! Za polovic! Štěstím jsem sotva dýchala. To se teda povedlo! Kdybych chtěla, tak tohle nezahraju!  Sukni jsem hned po příchodu domů pověsila na ramínko, a začala hledat peníze. V tom jsem se plácla do čela. Já hlava děravá, dala jsem si je stranou do jiné přihrádky v peněžence, abych je "náhodou" neutratila za jídlo.
Tak dobře jsem ještě nenakoupila!
Z obýváku se linul zvuk nějakého "důležitého" sportovního přenosu, který manžel nemohl propásnout. Bleskově jsem oblékla sukni, a celá natěšená ladnými pohyby vtančila přímo před obrazovku.
"Koukej, co jsem si koupila!" povídám manželovi, "co tomu říkáš?"
Sotva zvedl zrak od televize a zabručel: „Hmmm. ........pěknej svetr!....a co bude k večeři?“
„Jakej svetr!“ To snad není možný! Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo mít zlost. Ale nápad to byl od něj výborný! Za "ušetřené" peníze za sukni jsem si svetřík opravdu koupila, ovšem už za plnou cenu. Podruhé by mi zřejmě prodavač nevěřil, no, a nekupte to, za ty ceny!