56 dní

„Další prosím!“ No konečně, konečně jsem na řadě. Dvě hodiny, strávené čekáním na gynekologické ambulanci, kam mě přivedlo zjištění, že 14 dní trvající menstruace asi nebude normální, opravdu není nic příjemného.

„Měla jste v posledních týdnech pohlavní styk?“ ptá se mě doktorka, ne – spíš usměvavý anděl v bílém. „No, ano,“ odpovídám. „A nechráněný?“ „No, to přímo ne, ale jednou nám kondom praskl.“

„Aha. No podívejte, vypadá to na pozůstatky po porodu, to už je půl roku, že? Ale je tady asi 1% šance, že to může být i živé embryo. Takže si vás tu do zítřka nechám a uvidíme.“ No proč ne, říkám si. Ráda bych měla jistotu, i když s možností těhotenství ve skutečnosti nepočítám. Ubytuji se v nemocničním pokoji a spolu se svými spolubydlícími usínám při televizi. Stýská se mi po mém půlročním broučkovi, ale utěšuju se tím, že tu přece nebudu dlouho. Nemůžu dospat, čekám na vizitu.

Ráno mi můj známý doktor oznamuje, že hormon HCG klesl. Tak přece žádné těhotenství. Zbývá jen přežít tu kyretáž (vyčištění dělohy), na kterou mě poslal.

Pečlivě čtu předoperační papíry, ať vím, do čeho jdu. Před operačním sálem musím ještě chvíli čekat. Přijde si pro mě anestezioložka. „Ahoj, kolik ti je? 19? To jsi stejně stará jako můj syn. To bude dobrý, neboj. Teď to bude trochu brnět,“ říká, když mi vpichuje do žíly uspávací látku. „Trochu?“ podotýkám, zatímco mi rukou pochodují tisíce ohňových mravenců…

Probírám se na pokoji. Za chvíli za mnou přijde doktor a ptá se, jak mi je. „Skvěle,“ odpovídám popravdě, když zjišťuji, že mě vůbec nic nebolí. „Tak to půjdete zítra domů.“ Hurá, nemůžu se dočkat. Odpoledne strávím prohlížením časopisů. Sice začnu znovu lehce krvácet, ale říkám si, že to asi bude ta očekávaná menstruace po porodu. Vždyť menstruaci může spouštět i stres.

Ale pro jistotu to řeknu při vizitě. Doktor neřekl ani ano ani ne a vzal si mě ještě na ultrazvuk. Pak odešel a pozval si mě za půl hodiny do pracovny. Tam už čekali všichni doktoři, a můj anděl z příjmu mi oznámil: „Je to mimoděložní těhotenství.“ (Tedy říkala toho asi víc, ale mě utkvěla v paměti jen tahle jediná věta). Hned mě vzali na operační sál. Rozbrečela jsem se, byla jsem v šoku. Sestřička mě hned peskovala, že mi vylítne tlak. Uklidnila jsem se. Prozatím.

Z nemocnice mě pustili už po dvou dnech, tak moc jsem je prosila. Mezitím jsem počítala. 56. Před tolika dny se nám stala ta malá „nehoda“, tak staré by teď bylo moje miminko. Opravdu mi to přišlo nespravedlivé. Proč se tohle muselo stát zrovna mě. Vždyť já bych si to miminko nechala. To bych zvládla. Hodně žen jde se zdravým tvorečkem na potrat….  Proč se to zdravé miminko neusídlilo raději ve mně. Vždy´t jsem se s ním ani nestačila rozloučit…

Manželovi jsem o svých úvahách neříkala. Zbytečně by si vyčítal, že si nedal pozor. Hrála jsem si se svým broučkem jako dřív, ale cítila jsem v sobě takovou prázdnotu… Přes den jsem se chovala jako milující matka a manželka a v noci brečela do polštáře. Trvalo to asi dva měsíce.

Rozhodla jsem se, že s tím musím něco udělat. K psychologovi jsem jít nechtěla, měla jsem už své zkušenosti. Nakonec mi pomohla jedna esoterička. Řekla mi, že tam nahoře na mě čeká jedna dušička, která za mnou chtěla tak moc, že přišla příliš brzy. Moje tělo bylo prý ještě unavené a stejně by těhotenství skončilo potratem, i kdyby bylo v pořádku. Nemám se prý bát, ta dušička si ke mně najde cestu znovu.

Nikdy jsem na tyhle věci moc nevěřila, ale opravdu mi to pomohlo. Dali jsme si ještě půl roku pauzu a teď se snažíme o druhé mimi, tak snad to vyjde.

Teď už vím, že jsem neměla dát na řeči okolí. Prý: jiné maminky přijdou o miminko třeba těsně před porodem, takže co je proti tomu 8 týdnů. Hodně! odpověděla bych dnes. I osmitýdenní miminko je miminko. Už tak dokonce i vypadá, má ručičky, nožičky i hlavičku. A jeho ztráta může na duši zanechat opravdu velkou stopu.

Notburga

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout