Agresivita lidí stoupá

K tomuto písmenkování mě přinutilo přečtení dnešního tisku. Nejen, že jsem se dozvěděla, že u nás ve městě prodávala na mol opilá prodavačka, ještě byla vulgární a agresivní. Napadala ostatní prodavačky i nakupující, takže na ni zavolali městskou policii.

Pokousala jednoho strážníka, a tak byla převezena na protialkoholní léčebnu. Jenže ještě týž den volal personál „záchytky“ na městskou policii znovu, protože se ženě podařilo v nestřeženou chvilku uprchnout. Ti pak museli ženu chytat a v poutech ji převezli opět tam, odkud utekla. Ale i jinde bylo rušno. Jeden muž ukousl druhému část prstu, na opačném konci města se dva muži pohádali a vytáhli na sebe nože. Jejich šarvátku museli ukončit policisté. A tak si říkám, že se k sobě chováme hůř a hůř. Minule jsem ve večerních hodinách venčila svého psa, zatímco parta kluků kolem šestnácti let s nadšením rozbíjela u kontejnerů vyhozené dveře se skleněnými výplněmi. Samozřejmě, že jsem si jich pro jistotu nevšímala. A když jsem pak potkala známou důchodkyni, která venčila svou fenku, ta mě popotáhla: „Pojďme radši dál, aby se nepustili i do nás,“ řekla mi a já jí musela dát za pravdu. Lidé dnes reagují nepřiměřeně i na to, když se na ně ošklivě podíváte. A tak se víc a víc přistihuji, že se místo lidem do obličejů raději dívám na zem, nebo po okolí. Je to jistější, i když jsem komunikativní člověk a lidi mám ráda.

A pak se divíme, kde se to zlo vzalo i mezi dětmi. Proč napadají své učitele, ubližují si navzájem? Proč v obchodech kradou už malé děti a pokud je chytíte, ještě jsou drzé? Jim se přece nemůže nic stát, jsou nezletilé.

Měli bychom se nad sebou zamyslet. To si vždy opakuji, ale stačí, abych navštívila místní supermarket, a optimismus do budoucna mě přechází. Nejen že se bojím, aby mi někdo v nákupní horečce nevjel vozíkem na nohu, já se pomalu bojím vzít si poslední kousek akčního zboží z regálu. Minule jsem to totiž udělala, a už mi čísi ruka vyrvala výrobek z té mé ruky. Jako bych ho nedržela první, pán o dvě hlavy vyšší než já, výrobek ukořistil, položil si ho do svého vozíku a odjížděl s ním směrem k pokladnám. Já byla tak zkoprnělá, že jsem mu ho nechala a jen nevěřícně za ním hleděla.
Oni mi lidi občas řeknou, že jsem z jiné planety, protože se snažím vidět v lidech dobro. Já oponuji, ale když pak vyjdu ven, tak tomu začínám pomalu věřit.

Jen nevím, jestli to tak bylo vždycky, nebo se chování nás lidí mezi sebou zhoršuje…