Arnold Schwarzenegger - Total Recall

Název knihy: Total Recall
Podtitul: Můj neuvěřitelný životní příběh
Autor: Arnold Schwarzenegger
Nakladatelství: XYZ
Datum vydání: 2.10. 2013
Vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Rozměry: 165 x 235 mm
Počet stran: 592 stran + 32 stran příloha
Cena: 339 Kč

Biografie jedno z nejúspěšnějších, nejoblíbenějších a nejlépe placených akčních hrdinů všech dob je upřímnou zpovědí muže, který si dokázal svým odhodláním a houževnatostí vydobýt to, o čem většina lidí pouze sní – slávu, postavení, moc. Životní příběh chudého chlapce z malého městečka v Rakousku je plný zvratů a přivádí čtenáře do světa profesionální kulturistiky, filmu i politiky.

Představitel Barbara Conana, Terminátora či dělníka Douglase Quida ze slavného Totall Recall ve své knize bilancuje svůj život a zcela otevřeně hovoří i o osobních záležitostech jako například užívání testosteronů, problémech v manželství či nekalých praktikách Hollywoodu. Jde o svěží, velmi dobře napsané, čtivé dílo, jež může být zároveň inspirací, jak jít za svými životními cíly a nikdy se nevzdávat.

Ukázka z knihy Total Recall:

Amerika byla přesně tak úžasná, jak jsem si ji jako malý kluk v Rakousku vysnil. Když jsem ve svém prvním fi lmu Herkules v New Yorku v roce 1969 jako Herkules navštívil Times Square, na mé radosti a vzrušení nebylo vůbec nic předstíraného.

Cesta z Rakouska

Narodil jsem se v roce, kdy panoval hladomor. Byl to rok 1947 a Rakousko bylo okupováno Spojenci, kteří porazili Hitlerovu Třetí říši. V květnu, dva měsíce před tím, než jsem přišel na svět, propukly ve Vídni nepokoje, protože lidé neměli co jíst. I na jihovýchodě, ve Štýrsku, kde jsme žili, byl zoufalý nedostatek potravin. O mnoho let později, když mi matka chtěla připomenout, kolik toho s otcem obětovali, aby mě vychovali, mi vyprávěla, jak obcházela okolní statky a prosila o kousek másla, o trochu mouky, o hrst cukru. Někdy byla pryč i tři dny. Říkalo se tomu hamstern, ale oproti slovu křečkovat to znamenalo spíš pravý opak. Každopádně žebrat o jídlo bylo tehdy poměrně obvyklé. Narodil jsem se v Th alu, v typické rakouské vesničce, ve které žilo jen pár stovek lidí a která se skládala z několika usedlostí propojených cestami a pěšinami. Nezpevněná hlavní silnice se táhla několik kilometrů mezi kopečky v podhůří Alp, políčky a borovými lesy.

S okupační britskou armádou jsme se stýkali jen zřídka – byla to opravdová vzácnost, když vesnicí projelo nákladní auto s vojáky. Ale území na východě okupovali Rusové a o těch jsme slýchali docela často. Studená válka začala a my žili v obavě z toho, že jednou přijedou ruské tanky a Rakousko bude začleněno do Východního bloku. Kněží v kostele strašili shromážděné věřící hrůznými historkami o tom, jak Rusové střílejí nemluvňata matkám v náručí. Náš dům stál na vrcholku kopce u silnice, a když jsem vyrůstal, obvykle kolem
neprojelo víc než jedno nebo dvě auta denně. Přímo naproti domu, jen sto metrů od našich dveří, stála zřícenina hradu z feudálních dob. Na dalším pahorku stál dům starosty, katolický kostel, kam jsme s matkou každou neděli chodili na bohoslužby, místní Gasthaus, tedy hostinec, který představoval společenské jádro vesnice, a základní škola, do které jsme chodili s mým bratrem Meinhardem, který byl o rok starší než já.

Mezi mé nejstarší vzpomínky patří to, jak matka prala prádlo a otec lopatou přehazoval uhlí. Nemohlo mi být víc než tři roky, ale obraz mého otce se mi vryl do paměti zcela jasně. Byl vysoký a urostlý a spoustu věcí obstarával sám. Vždycky na podzim jsme si museli opatřit uhlí na zimu, takže nám složili před domem fůru uhlí z nákladního auta a my s Meinhardem jsme otci pomáhali odnosit ho do sklepa. Vždycky jsme byli hrdí na to, že mu můžeme pomáhat. Můj otec i matka pocházeli z dělnických rodin ze severu – většina příbuzných pracovala v továrnách a v hutích. Během zmatku, který s sebou přinesl konec druhé světové války, se setkali ve městě Mürzzuschlag, kde moje matka, Aurelia Jadrnyová, pracovala na radnici v distribučním středisku potravin. Bylo jí jen něco přes dvacet a byla válečnou vdovou – její manžel zahynul jen osm měsíců po svatbě.

Jednoho rána seděla za stolem v kanceláři a všimla si otce, jak jde po ulici pod oknem – starší muž, kterému už táhlo na čtyřicet, ale byl vysoký, pohledný a měl na sobě uniformu četnictva. Matce se muži v uniformách moc líbili, a tak ho pak den co den vyhlížela.  Vypozorovala, kdy mívá službu, a pak si dávala záležet, aby byla včas u okna a čekala na něj. Občas se spolu dali do řeči a ona mu vždycky dala něco málo z potravin, které zrovna
měli na skladě. Jmenoval se Gustav Schwarzenegger. Na sklonku roku 1945 se vzali. Jemu
bylo třicet osm a jí dvacet tři. Můj otec byl převelen do Th alu a stal se velitelem čtyřčlenné četnické posádky, která měla na starosti vesnici a přilehlé statky. Z jeho platu se sotva dalo vyžít, ale zároveň s místem dostali i střechu nad hlavou: byt ve staré hájovně neboli Forsthausu. Nadlesní, Forstmeister, žil v přízemí a Inspektor s rodinou v prvním patře.

Dům, ve kterém jsem vyrůstal, byl velmi prostý zděný domek se silnými stěnami a malými okny, aby se v něm daly přečkat i tuhé alpské zimy. Měli jsme dvě ložnice s kamny na uhlí a kuchyni, kde jsme jedli, psali úkoly, myli se a hráli hry. V kuchyni se topilo v kamnech, na kterých matka vařila. V domě nebyla voda, žádná sprcha ani splachovací záchod, jen nočník pod postelí. Nejbližší studna byla skoro půl kilometru daleko, a i když zrovna pršelo
nebo sněžilo, jeden z nás vždycky musel dojít pro vodu. Takže jsme s ní šetřili, jak jen se dalo. Ohřáli jsme ji, naplnili umyvadlo a pak jsme se v ní všichni umyli – nejprve matka, dokud byla voda čistá, potom otec a nakonec my dva s Meinhardem. Když už voda byla trochu špinavá, bylo nám to jedno – všechno bylo lepší než cesta ke studni. Měli jsme velmi prostý dřevěný nábytek a pár elektrických světel. Náš otec miloval obrazy a starožitnosti, ale když jsme vyrůstali, nemohl si žádný takový luxus dovolit. Naši domácnost oživovala jen hudba a kočky. Matka hrála na citeru a zpívala nám písně a ukolébavky, ale skutečným hudebníkem byl náš otec.

Ten dokázal hrát na všechny možné dechové nástroje, na trumpetu, na křídlovku, na saxofon, na klarinet. Kromě toho skládal hudbu a byl dirigentem oblastní četnické kapely. Kdykoli ve Štýrsku zemřel nějaký četník, kapela mu přijela zahrát na pohřeb. V létě jsme často chodili na nedělní koncerty v parku, kde dirigoval a občas i hrál. Většina příbuzných z jeho strany byli muzikanti, ale na mě ani na Meinharda tenhle talent nepřešel. Ani nevím, proč jsme místo psů měli kočky – možná proto, že je matka milovala a protože nás to nic nestálo, když si potravu nachytaly samy. Ale vždycky jsme mívali hodně koček, běhaly dovnitř a zas ven, stočily se do klubíčka, kde to jen šlo, a občas nám z půdy nosily polomrtvé myši, aby nám ukázaly, jak dovedou lovit. Každý jsme měli svou vlastní kočku, se kterou jsme si v noci chodili lehnout – byla to taková tradice. Jednu dobu jsme měli dokonce sedm koček. Milovali jsme je, ale nikdy jsme se na ně neupínali příliš, protože nic jako cesta za veterinářem nepřipadalo v úvahu. Když už nějaká z koček byla tak stará nebo tak nemocná, že se ani neudržela na nohou, jen jsme čekali, dokud zvenku neuslyšíme ránu – výstřel z otcovy pistole.

Více informací nejen o této knize Arnold Schwarzenegger - Total Recall se dozvíte také na stránkách nakladatelství Albatros Media.