Tak existují ti princové na bílých koních nebo ne?  A pro koho by vlastně měli existovat? Copak jsou tu pro ně nějaké princezny?

     Když během dětství a dospívání prožijete se svou matkou dva nepěkné rozvody, možná o princi sníte, ale rozhodně v něj nebudete věřit. Když pak potkáte kluka, se kterým je vám dobře, který je na vás hodný a dokáže vás rozesmát, ani vás nenapadne, že by to mohl být princ, který přijel na imaginárním bílém koni, aby vás zachránil a pořád jen čekáte, kdy ty hezké chvilky skončí. Pak si jednoho dne uvědomíte, že toho kluka moc milujete a říkáte si, že si musíte užít každou chvilku s ním, než se něco pokazí.  A tak se snažíte užívat si jeho společnosti, usmíváte se na něj a jste vděčná za každý den. Když pak máte nějaké problémy, čekáte, že tenhle kluk vezme nohy na ramena a nechá vás v tom. On to ale neudělá a vy jen v duchu nechápavě kroutíte hlavou a jste vděčná za jeho podporu. Problémy trvají, ale on je pořád tady, i když vy jste nešťastná a už se na něj tak často neusmíváte.  Problémy narůstají a z kluka je muž, který je pořád po vašem boku, a vy si často uvědomujete, že nebýt jeho, možná by ani nebylo ráno proč vylézat z postele.

     A pak se konečně naskytne příležitost a vy se nastěhujete se svým milovaným do společného podnájmu a tím se konečně vymaníte z problémů, které vás tak dlouho pronásledovaly. Jenže jste spolu nikdy před tím nesdíleli domácnost a každý jste zvyklí na spoustu drobností, které druhý dělá jinak.  A tak přijdou hádky, které jsou vlastně naprosto malicherné, ale nedá se jim zabránit. Tak také přicházejí první hodiny napjatého mlčení a smutného usínání, když si leháte zády k sobě. Říká se sice, že hádky jsou kořením vztahu a usmiřování je krásné. Když si ale vážíte každé hezké chvíle, kterou spolu strávíte, je vám líto těch hodin ztracených mlčením. A tak se postupně dopracujete k tomu, že se po hádce necítíte uraženě, když má ten druhý jiný názor. To vás zbaví potřeby mlčet.

     A pak jednoho krásného podzimního dne vás váš přítel pozve na oběd a po jídle vytáhne z kapsy krabičku s prstýnkem. Nejste překvapená, po šesti letech už se přeci jen znáte dost na to, abyste odhadla, že taková nabídka může přijít. Během následujících šesti měsíců začínáte mít pocit, že by váš vztah možná mohl přetrvat, že by možná nemusel skončit rozchodem, jak jste celou dobu podvědomě očekávala. Nastane váš svatební den a vy jste moc šťastná. Teď máte mnohem větší pocit jistoty, ale stále ne tak velký, abyste naivně věřila, že to bude navždy.

     Jenže uplyne dalších nádherných sedm let, během kterých si užíváte se společnými přáteli, pořídíte si vlastní byt a krásné zdravé děti. Při tom si stále říkáte, jaké máte ohromné štěstí, kterého si musíte vážit. Po třinácti letech vztahu se vám po manželovi stále stýská, když ráno odchází do práce, a nejšťastnějším okamžikem každého dne je, když mu večer můžete usínat v náručí.

     A tak si jednoho dne uvědomíte, že princové skutečně existují, ale nejezdí na bílém koni, nepřicházejí k vám doprovázeni pompézní fanfárou. Víte, že i kdyby se v budoucnu něco pokazilo, ty krásné roky, které jste se svým princem strávila, vám už nikdo nevezme. A tak jen doufáte, že i vy jste pro svého prince ta pravá princezna…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10