Bezdomovec

Byla jsem v Brně a čekala na vlak. Měla jsem skoro dvě hodiny čas. Přemýšlela jsem, co budu dělat. Moc jsem to tam neznala a tak se procházela po nádraží ve vestibulu. Dívala jsem se na lidi i na výlohy. Tam se paní prodavačka hádala s nějakým pánem a tam zas dítě brečelo a nechtělo jít s matkou. Víte, někdy je docela zajímavé pozorovat lidi.

Jsou různí. Všimla jsem si staršího pána, který seděl na rohu. Vypadal jak bezdomovec, ale bylo na něm něco zvláštního.
Vypadal jinak, než ostatní bezdomovci. Ti jenom chtějí peníze a otravují ostatní. Když jim dáte nějaké peníze, tak buď si koupí alkohol, nebo cigarety. Ne jídlo. Tento však byl docela jiný. Seděl tiše a nikomu nic neříkal. Byl smutný a v jeho výrazu jsem poznala smutek a trápení. Vím, možná, že jsem to neměla dělat, ale sedla jsem si k němu.

Podíval se na mě a sklonil hlavu. Promluvila jsem a zeptala se ho, jestli nemá hlad, nebo žízeň. Začaly mu téct slzy. Pomohla jsem mu vstát a šli jsme si sednout na něco k jídlu.

Začal pomalu mluvit a byl docela rád, že si s ním někdo povídá. Vyprávěl mi, co se mu stalo a proč tak skončil.  Že nechce být jako ostatní. Žena mu umřela v nemocnici na rakovinu. Měli spolu malý stánek s občerstvením.
Měli i byt, ale ten mu vzali, ostatně jako obchod. Neměl to z čeho platit a celý svět se mu zhroutil. Navíc měl syna, kterého doposud hledá, ale marně. Přátelé se k němu otočili zády, přestože jim vždy pomáhal. Na toto téma bych mu mohla taky vyprávět. Bylo mi ho líto a moc jsem mu chtěla pomoci. Nevěděla jsem však jak. Máte aspoň fotku? Zeptala jsem se ho. Měl a jeho syn se jmenoval Pavel. Když jsem uviděla tu fotku, trochu jsem se zarazila.

Vzpomněla jsem si na kluka,  který prodával noviny na našem nádraží. Byl mu dost podobný. Hodiny utíkaly jako voda a nastal čas jít na vlak. Nechtěla jsem toho pána nechat o samotě, ale co se dalo dělat.
 Snad si nějak poradí. Rozloučila jsem se a šla do vlaku. Špatně se mi odcházelo. Celou cestu jsem musela na něho myslet  a na tu fotografii. Přijela jsem konečně domů.

Dívala jsem se po klukovi, který byl podobný té fotce, ale on nikde. Zkoušela jsem to i následující den, ale marně. Asi za týden jsem na něho konečně narazila a on prodával jako obvykle noviny před nádražím. Opravdu mu byl dost podobný. Šla jsem za ním a začala mu vyprávět o pánovi z Brna. Viděla jsem, jak se mu oči zajiskřily. Opravdu to byl  jeho syn. Jeho otec ho vyhodil, protože neměl sílu žít bez manželky. I on ho dlouho marně hledal. Slíbil mi, že ještě ten den pojede za ním. Rozloučila jsem se a popřála hodně štěstí. Byla jsem ráda, že jsem někomu pomohla.

Dál už nevím, jak to dopadlo. Ale asi za měsíc jsem obdržela kytici růží a na ní byla cedulka s nápisem: Děkujeme! Vyhrkly mi štěstím slzy a byla jsem šťastná, že jsem někomu pomohla v nouzi. Hned druhý den zazvonil u dveří zvonek.
Když jsem otvírala dveře, nevěřila jsem vlastním očím. Stál tam Pavel s otcem. Jeho otec vypadal dobře. Navoněný, oholený a v obleku, stejně jako Pavel. Ani jsem je nemohla poznat. U kávy mi vše vyprávěli, jak se našli a postavili se
zpět na nohy. Byli šťastni.

Začali ke mně jezdit. Z toho bezdomovce se postupem času stal můj tchán a z Petra můj manžel. Pokaždé, když si vzpomenu na ten osudný den, je mi těžko u srdce. Pomáháme spolu všem těmto lidem, jak se dá.

I vy byste měli!