Moje první jízdy vlakem

Má příhoda se odehrála před mnoha lety, a i když tenkrát mé zpoždění nezpůsobil dopravní podnik, ale já sama svou roztržitostí, i tak dodnes vzpomínám s úsměvem na mé první zážitky z cestování, kdy jsem začala dojíždět na internát, a jelikož jsem se cítila dospělá, tak jsem doma sdělila: to není problém, to přeci zvládnu.

Jenže moje první samostatné jízdy nedopadly zrovna valně. Nejvíc si vzpomínám na první samostatnou cestu vlakem domů ve večerních hodinách
z Prahy do Řevnic. Využívala jsem své nabyté svobody k prohlídce Prahy,
a měla jsem co dělat, abych stihla včas vlak. Když jsem přiběhla na nádraží, tak jsem jen slyšela z amplionu, že za pár minut odjíždí můj vlak z prvního nástupiště.

Schody jsem vyběhla po dvou a celá udýchaná jsem naskočila do vlaku s označením na Beroun. Dosedla jsem na sedačku, vlak se rozjel a já byla ráda, že jsem to stihla. Má radost trvala
ovšem pouze asi pět minut, kdy jsem zjistila, že jedu úplně jinam, než jsem chtěla.

Bylo to sice na Beroun, ale přes Rudnou, a ten bohužel v Řevnicích nestaví. Tenkrát zapracovalo všechno, jen ne rozum a já vystoupila na první zastávce, tuším, že to byla Holině, v bláhovém přesvědčení, že dalším vlakem se dostanu zpátky do Prahy. Hned jak jsem vystoupila na onom malém nádražíčku, se ptám, kdy jede první vlak do Prahy, udivené oči výpravčího mě jen utvrdily, jaký jsem zmatkař a on mně musel dát za pravdu, neb kdybych jela až do Berouna, měla jsem větší šanci se dostat domů dřív.

Tady mně jel vlak asi až za dvě hodiny a bylo to jen tak tak, abych stihla
poslední vlak domů. Nakonec jsem půlnoční stihla, ale doma už na nádraží čekal nazlobenej táta, nebot tenkrát jsem jim nemohla dát vědět, co se stalo a on čekal u každého vlaku na můj příjezd. Dalo mně dost vysvětlování, že jsem se netoulala...

Ten strach rodičů jsem pochopila až po letech, kdy jsem sama měla děti a začaly být samostatné.