Hned na začátku přiznávám, že se ve svém životě nijak zvlášť nezaobírám mysticismem, spiritismem, náboženstvím ani ničím podobným.  Pravda je, že máme v rodině jednu tajemnou historku, takže  nemůžu říct, že bych nevěřila zarytě.

U mě je to takové to - možná.  Moje maminka nikdy nevěřila v Boha a říkala, že kdyby Bůh existoval, nedělo by se tolik zlého. Přesto ale věří v osud a je velmi pověrčivá.  Je zvláštní, že v tomhle jsem šla vlastní cestou a nevěřím ani  na osud (i když  možná) a rozhodně nejsem pověrčivá. Když mi přejde černá kočka přes cestu, pokochám se její krásou a pátek třináctého si užívám jako každý jiný den. Přiznávám se, že kočárek pro miminko jsme měli do narození malé u babičky a vlásky jsme holčičkám také stříhali až po prvním roce, ale to bylo právě kvůli klidu mojí maminky.

Přesto mi, asi ještě z dětství, zůstaly zvláštní „strachy“. Nedokážu to vysvětlit jinak, než že se bojím strašidel.  Když sedím v obýváku a za zavřenými skleněnými dveřmi se mihne stín, vždycky ztuhnu strachy. Samozřejmě, že vím, že se jedná jen o klam. Hra světla a stínu závislá na mém pohybu.  Přesto mám v ten okamžik strach otevřít dveře a ještě pár dní si na to občas vzpomenu.  Předsíň máme plnou zrcadel a většinu času mi nedělá žádný problém tudy projít za světla či za tmy. Ouha, jak jen pomyslím na to, že bych snad mohla v zrcadle něco zahlédnout, ztuhnu opět strachy a z předsíně utíkám se sklopeným pohledem.  Pokud je zrovna v bytě tma a manžel už spí, utíkám rovnou do ložnice s pocitem, že je někdo za mnou.  Do postele skáču … no uznejte, co kdyby to strašidlo bylo pod postelí? V tom okamžiku na mém strachu nic nemění fakt, že máme pod postelí šuplík, takže by se tam žádné strašidlo snad ani nevešlo.

Je tedy pravda, že mám hodně bujnou fantazii.  A podívat se na nějaký horor či thriller? Tak to u mě nepřipadá v úvahu. Viděla jsem v životě asi tři a dodneška u mě vyvolávají hodinu paniky, jen si na ně vzpomenu.  Pamatuji, jak mě kdysi kamarádi přesvědčovali, že horor Kruh je prostě skvělý a já se nakonec nechala přemluvit, že se na něj podívám.  Byl to pro mě jeden z nejhorších zážitků v životě :D.  Když film skončil, byla jsem tak vystrašená, že mě manžel vzal do hospody (což je místo, které za normálních okolností nenavštěvuji), abych byla mezi lidmi a přišla na jiné myšlenky. Zvláštní ale je, že filmy a knihy o upírech nebo knižní „horory“ Cliva Barkera mi vůbec nevadí.

A jak jste na tom vy? Máte také doma místečko, které ve vás vyvolává nelogický strach? Možná skříň nebo dveře do sklepa?

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10