To bylo tak, mladší dcera mě pozvala na maturitní ples, a tak začalo pořizování šatů pro mladší dceru - maturantku a  pro mne… Řešila jsem to ušitím na míru, pro nás pro obě. Jen botky jsem si nespíchla. Sehnat takové, aby mi v nich bylo fajn a mohla si i zatančit se nezdařilo. Starší dcera mi nakonec dvoje půjčila. Jedny byly její oblíbené a velice pohodlné, druhé byly zase krásné a drahé, měly být památeční, neboť se v nich před nedávnem vdávala.

Ples dopadl skvěle, pěkně jsme si užili, myšlenky mně ještě dlouho bloudily na plese po parketu a těžce jsem si uvědomovala, jak léta běží a najednou mám i druhou dceru na prahu dospělosti a samostatnosti.

Opět nastaly všední dny. Jednoho dne jsme se starší dcerou dohodly, že ze zaměstnání po ranní pojedu rovnou k nim na návštěvu a tak jsem ráno nemusela hlídat čas, aby mně neujel autobus, a místo městskou dopravou jsem jela autem.  Nemusela jsem spěchat na zastávku, ale naopak jsem přemýšlela, aby se trucující auto rozjelo, že musím vzít s sebou nějaké drobnosti pro vnučku a hlavně  dceřiny boty na vrácení. Taky byl den odvozu odpadu z popelnic, tak ještě  nachystat ,,popelku,, na chodník pro svoz, přihodit igelitku s odpadky, řádně zamknout byt a garáž. Už, už mě tlačil čas, spěchala jsem, tak ještě rychle popadnout tašku se svačinou, vzít igelitku s botami, rychle nastartovat auto a hurá do roboty, abych nezmeškala začátek pracovní doby.

Den utekl v pohodě a rychle. Po práci jsem ještě cestou nakoupila a spokojeně dojela k dceři. "OUHÁÁÁÁÁ!!!" zařvala jsem, když jsem vzala do ruky tašku a zauzlovanou igelitku, v ten moment jsem ztuhla.  V ruce jsem držela igelitku s odpadky!! Měla to být taška - igelitka s botami. Asi jsem nevypadala normálně, prý jsem měla barvu do zelena a  byla jsem ztuhlá v křeči, nebyla jsem schopná vystoupit z auta. Když jsem dceři oznámila, co se mi právě stalo, byla v křeči i ona, ale smíchy.

Snažila jsem se situaci zachránit a hned jsem volala do kanceláře svozu, aby mně sdělili, kam odpadky odváží, jestli je třídí, nebo jestli je vozí rovnou na smeťák.  Byla jsem v takovým transu, že jsem chtěla volat do zaměstnání o dovolenou na příští dny. Rychle jsem se začala převlékat do montérek a spěchala jsem pro vidle, že budu v nejbližší době přehazovat páchnoucí haldu odpadků, abych boty našla.

Dcera i pracovnice svozu se mi snažily vysvětlit, že to není možné, neboť naši popelnici vysypávali brzy ráno a teď bylo už pozdní odpoledne, jestli si dovedu spočítat, kolikrát se na skládce otočilo  naplněných aut s odpadem. Přesvědčovaly mě, že na naší igelitce s obuví může být i třímetrová vrstva dalších slisovaných odpadků, které se lisují už při sběru v popelářském autě.  Dostalo se mi tolik informací, že bych v tu chvíli mohla udělat na výbornou státní zkoušky na téma ,, Popelnice a svoz odpadků,,. Ne,ne, stále mi to nestačilo a stále jsem byla rozhodnutá, že boty musím na skládce najít. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že dceřiny milované a pohodlné botky jsou ztracené v nenávratnu.

Od té doby jsem ponaučená a odpadky důkladně prohlížím, než je vhodím do "popelky", hlavně je už nevhazuji do igelitových nákupních tašek, i když se dobře vynášejí, ale chodím s celým odpadkovým  košem a prohlížím obsah, co vyhazuji. Ztráta krásných a pohodlných botek mě bude mrzet ještě hooooodně dlouho, ale jsem ponaučená a často si odříkávám moudro: "Spěchej pomalu!"

Hanina51 – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10