Brouci v naší hlavě

 A teď mi dovolte, uvedu jednu zajímavou myšlenku z článku, který  jsem četla od Guye Finleyho:

Na úkor těch našich špatných dnů:

Každá mentální nebo emocionální krize, zda nějaká forma, kterou nazveme utrpením v našem životě, je výsledkem nějakého "nesplaceného dluhu". Pokud toto utrpení správně pochopíme, ukáže nám, kde se stále urputně držíme částí našeho já (ega), které nám berou více než dávají. Víte, vlastně každého, kdo nás vtáhne do nějaké hádky, konfliktu, či  nepříjemností,  měli bychom mu vlastně poděkovat. Je to náš reálný doktor ...ukazuje nám problém, který  nemáme zvládnutý. A co uděláme?  Začíname mu oponovat, hádat se s ním a přesvědčovat ho o své pravdě.

Promiňte, ale teď jenom uvedu, co jsem  jednou udělala já:...nahlas jsem jednou  člověku poděkovala...a  on to nezvládl a skoro padl jak upálený strom. Vyrazila jsem mu dech...tak to už nedělám nahlas, nechci, aby někdo dostal hypertenzi, a tak jenom v duchu, ale v jeho přítomnosti mu poděkuji za to, že mi ukázal můj problém.

 A pokud ho v daném okamihu nedokážu řešit...tak neřeším..nehádam se..neoponuji...Jednoduše nechávam sebou procházet emoce, ale vím, že nesmím konat.  Důvod...dopadlo by to asi špatně...Znáte to určitě a danou lekci  života bych musela prodělávat znova, abych ji jako svůj úkol zvládla. (A určitě si vzpomenete, kolikrát jste se v podobných situacích ocitli, velice podobných. To jsou ty nezvládnuté lekce.)

 I když pravda je nám stále na dosah vzdálená, tehdy se začínáme léčit .. nejen emocionálně, ale i tělesně .. tělo dostává pokyn nevědomí, že jste v pohodě a nemusíte vyčerpávat tak vzácnou energii ... a nevybíjíte se ... pak  nemusíte kupovat duracelky (odlehčuji). Vyhojení, to jsou v životě ty okamžiky, které  bohužel většinou zcela uniknou naší pozornosti, protože to, co je v nás falešné - naše falešná podstata - vidí v tom, co je pravdivé, útočícího nepřítele.
Hojící síla pravdy je nejblíže a je taky nejuchopitelnější v okamžicích krize. Krize je vždy předzvěstí vnitřního pokroku, protože skutečný pokrok je řetěz odstraňování sebe omezujících myšlenek a pocitů. Krize, ať už je jakéhokoli druhu, totiž jasně vypíchne místa, kde se zuby nehty držíme nějakého přesvědčení, omluvy, kouřové clony nebo sebe uveličení, které nejsou v souladu s realitou. A kde je konflikt, tam je vždy i bolest – a v okamžiku, kdy tato podvědomá bolest dosáhne takovou kritickou masu, že vypluje do našeho vědomí, už ji vnímáme jako krizi nějakého druhu. To vysvětluje, proč jsou krize "blízkými setkáními pravdivého druhu" . Takže to, co nazýváme "osobní krizí", je ve skutečnosti okamžik, kdy do té doby neviditelný vnitřní konflikt vyplave na povrch a stane se dočasně viditelným. Nebo jinak: Krize vzniká, když se nějaká lež, kterou jsme do té doby sami sebe lhali, ukáže přesně to, co je - jako lež.

Pojďme si to ukázat na příkladech:
Možná si nějaký „chlapík“  o sobě myslí, že má nad svým životem plnou kontrolu, ale najednou je konfrontován s vlastní neschopností přestat pít - nebo vyprávět - nebo se soustavně strachovat. Dosáhl bod zlomu.

****
Nebo žena, co se vždy vnímala jako dobromyslná  a laskavá, zaregistruje, s jakou krutostí a jak kriticky smýšlí o ostatních ... Zjistí, že dělá věci jen proto, aby si ti druzí o ní mysleli, jak je laskavá, ale vnitřně ji to všechno naplňuje jen hnusem a zlobou vůči světu. Dosáhla bod zlomu.

V obou případech  vyplula na povrch strašná cena, kterou jsme platili za život v sebeklamu. Jediná alternativa, kterou v našem sebeklamu vidíme, je obviňování druhých a cokoliv za toto nešťastné poznání (on mně rozčílil, on mně nalil, pobízel pít, ..nebo..já za to nemůžu, já jsem jenom chtěla…a tak podobně…známe to všichni). Tím se náš falešný sebe obraz jen upevňuje. A tím, že vinu za špatný pocit svalujeme na cokoliv kromě sebe samého, nutí nás věčně bojovat se životem místo toho, abychom se od života začali učit. Je to prohnaný manévr našeho falešného ega. Čím více bráníme svůj falešný sebe obraz, tím více se pravda, která ho nazývá "falešným", jeví jako náš úhlavní nepřítel! Teď  jste možná pochopili můj začátek příběhu – tohle jsme se  naučili .... Tohle jsme nasávali jako vzory …předchůdců ...

Dr.Savčenko. . to pojmenoval .. brouci v naší hlavě ..BOŽE …  kolik  jich tam je!

Autorka: Mgr. Iveta Mochňacká
ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10