Burčáková královna

V naší rodině bylo a je každoroční tradicí vyrábět si vlastní burčák. Tradice se držela a drží, co pamatuju. Já sama ho nikdy nevyráběla, nějak jsem neměla odvahu. Zato moji bratránci a strejda měli té odvahy vždycky dost, tolik, že burčákem  zásobovali půlku vesnice. Vlastníme velkou zahradu, tudíž je o zdroj dobře postaráno. Každoročně se v naší rodině koná „ Koštování“. Vítěz obdrží basu piv.

Strejda se mi vždycky smál a říkal : „To néni nic pro ženské, vyrábět burčák, to je práca pro pořádné chlapy.“ Tak jsem se z hecu přihlásila do rodinného klání. Před ostatními jsem se kasala, že to není nic tak hrozného vyrobit si vlastní, že to musí zvládnout každý. Jenže uvnitř mě byla malá dušička. Vždyť v životě jsem jen viděla, jak se burčák koštuje a ne jak se vyrábí. Co mě to jen napadlo??? Jenže já se nechtěla nechat zahanbit, tak jsem si v knihovně napůjčovala literaturu, sedla si a prolustrovala internet, vyptávala se sousedů, prostě hledala informace všude, kde se dalo. Těšila jsem se, že to svojí rodině konečně natřu a dokážu, že to umím taky. Když už jsem si myslela,  že všechno vím a znám, pustila jsem se do výroby.

Začala jsem shánět všechno potřebné, vše běželo jako po másle, prostě dařilo se mi. Burčáček už spokojeně kvasil a já se viděla jako vítězka rodinné soutěže. Musela jsem běhat pořád ho kontrolovat do sklepa, tak jsem se rozhodla, že si ho dám do kuchyně. Z celé té várky jsem vybrala 2 kusy a umístila je. 

Jednou v noci mě vzbudila mírná rána... Šla jsem se opatrně kouknout, co to bylo, nikde jsem nic nenašla, tak jsem zalehla a spokojeně chrupkala až do rána. Ráno jsem byla v šoku. V kuchyni to vypadalo jako po bitvě. Nesnesitelný zápach, plno much kolem, kaluže burčáku na zemi, stříkance po zdi a na stropech, no prostě „ paráda“.  Místo pohodově stráveného dne jsem se dala do úklidu. Alespoň jsem se uklidňovala tím, že mám ještě jeden v zásobě. Navečer po úklidu jsem se vypravovala za kamarádkou. Navoněná, učesaná jsem při odchodu šla zkontrolovat burčák...V tu ránu bouchl i ten druhý.

Tak, a to byla ta poslední kapka mého snažení. Celá mokrá, zapáchající a naštvaná jsem samozřejmě nikam nešla, naštěstí to nebyla taková pohroma jako ráno. Slavný burčák okamžitě letěl z okna a já pod sprchu. Nezbylo mi nic jiného, než větrat a uklízet celou noc, protože ráno měli přijít strejda a bratránci na kontrolu mého snažení. V rodině se taková věc samozřejmě neutají.

Všichni ze mě měli velikou srandu a strejda největší. Pomohli mi douklízet a vymalovat kuchyň. Nakonec jsem získala čestný titul „ Burčáková královna“. Jen strejda mi dodnes připomíná : „ Cérko, ty sa do toho radši moc nemíchaj, šak si vzpomeň na burčák,“ a jen mě tím popichuje. Pokud příště budu chtít dělat burčák, tak si ho koupím u prodejců nebo vyškemrám na rodině. Sama do toho už nikdy nepůjdu.