Bylo nás šest

Tak tedy, bylo nás šest.

Jenže na začátku nás bylo kolem dvaceti. Mladých postpuberťáků, kteří sháněli po půdách zbytky americké výstroje z druhé světové války, když nenašli, spokojili se i s výbavou československé lidové armády. A když neměli ani to, museli správným způsobem odrbat staré texasky, aby nevypadali mezi kamarády jako šupáci.

Jak jistě správně tušíte, šlo o mladé, hloupé kluky, kteří v blahých sedmdesátých letech dělali ostudu nejen rodičům, ale i proslavenému Socialistickému svazu mládeže, partu chuligánů, která měla ráda přírodu a od března do listopadu objížděla oblíbená místa na Oslavce  i jiných řekách, krásná místa, tehdy ještě dost daleko od civilizace, od dálnic a zděných chatových kolonií. Byla to šťastná léta bezstarostných víkendů, kdy bez domlouvání a nekonečných příprav stačilo v pátek zacinkat na zvonek a za dvě hodiny už jsme plně vybaveni seděli ve vlaku s kytarou na klíně.

I když se většina z nás mezi sebou stýkala další řadu let a mnozí jsme kamarády celý život, přece jen přišla léta lásek a manželství, léta budování kariér a starostí o rodinu. Nějak bylo čím dál míň času, víc povinností a méně cinkání na zvonek. Někteří se odstěhovali do jiných, mnohdy západnějších končin, jako vlaštovky za lepším živobytím, někteří už bohužel přes svůj mladý věk nejsou na této planetě.

Takže znovu, bylo nás šest.

Ale ani teď to není pravda. Bylo nás deset, když se na Silvestra 2008 v bůhvíkteré lehce přiopilé lebce vylíhl nápad, že bychom se mohli po nějakých pětadvaceti letech znovu obléknout do maskáčů a jako zralí padesátníci si projít oblíbená místa, kde jsme, když došly peníze, přes den makali s jézéďáky na poli a večer v hospodě svou hrou na kytary okouzlovali seniory a ničili přítomné slečny, kde, bohužel, někteří místní chasníci ničili pro změnu nás.

 Jenže znáte to, tenhle přestavuje haciendu, tamten má za šéfa psa, který mu přes léto dává nejkomplikovanější úkoly, jiný má momentálně příliš mnoho zakázek ve své soukromé firmě, další musí nutně vyvézt rodinku do Španělska.  Trochu ten nápad vyšuměl do ztracena, ale tu a tam jsme se k němu vraceli jako k nemožnému bláznovství, které se nikdy neuskuteční, o kterém lze jen snít a snít.

A najednou, jako tornádo v českých luzích, se přihodil zázrak. Tak jako zamlada, jen místo cinkání na zvonek jsme použili pár mobilů, všichni měli zčistajasna čas a za týden jsme stáli na brněnském nádraží s bágly na zádech, kytarami v ruce a s nápady a představami v hlavě…

Bylo nás šest. 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10