V době, kdy většina žen rodí ve velkých porodnicích, narůstá i počet případů poporodního blues a laktační psychózy. Ale i po přirozeném porodu doma, je-li čerstvá matka ponechána celé dny sama, může nastat malér. Zvláště ve společnosti, která se cele soustřeďuje na porod, ale období po něm ponechává bez povšimnutí, se nezkušené a rodinou nepodporované matky ocitnou, naprosto nepoučeny, samy se svými nejistotami a obavami.
Zatímco v domorodých kulturách je role čerstvé maminky jednoznačně dána, a rodina i příbuzní hrají své role, u nás je porod zcela v rukou systému, ale po porodu je čerstvá maminka ponechána svému osudu. Přičemž právě ony domorodé společnosti velmi době věděly a vědí, že tak jako vývoj dítěte v děloze trvá devět měsíců, dalších devět měsíců je třeba, jak pro dítě, tak ale i pro matku samotnou, aby se z tak převratných událostí, jakými jsou těhotenství a porod, „vzpamatovala“.
Bulharská a evropská spisovatelka a psychoanalytička Julie Kristeva si také uvědomila, že „v naší sekulární, nenáboženské civilizaci neexistuje absolutně žádné pojetí mateřství. Když porodíte dítě, víte, že máte jít do drogerie, do lékárny a k doktorovi, ale jinak nemáte žádnou představu o tom, co jako matka umíte, co zažíváte. A tak si namícháte svůj vlastní salát – a jste s tím úplně sama.“
Už se o tom, konečně, začíná psát a hovořit i u nás. „Člověk si u toho mne ruce, že se má na co těšit. Na tu nejkrásnější věc v životě ženy, mateřství. Jenže na ulicích a v MHD se jaksi nelze vyhnout trapným scénám, kde figurují ztrhaně působící matky-štěkny, komandující své nespolupracující ratolesti,“ napsala britská spisovatelka Rachel Cusková, která v knize A Life’ s Work: On Becoming Mother vylíčila, jak ji hormonální bouře provázející těhotenství a dobu půl roku po porodu den po dni měnila. Uvedla, že se po narození své dcerky chvílemi cítila, jako by začínala šílet, přiznala že jí jednou dítě kvůli nepozornosti spadlo a uhodilo se do hlavičky.
Recenzentky se zhrozily. Neodsuzovaly samotnou knihu, ale spíš její autorku, a neodsuzovaly ji jako novinářky, nýbrž jako matky. Psaly, že myslí jen na sebe, že se ke své dceři chová jako k domácímu zvířeti, že trpí poporodní depresí, je sobecká, nezodpovědná a příliš intelektuální. „Pozastavovaly se i nad délkou mých vět v knize. Jak můžu být řádná matka, když mám čas psát tak dlouhé a složité věty? Další recenzent doporučoval, aby se kniha nedostala do rukou žádné těhotné ženě. Byla jsem všude citovaná jako někdo, kdo vyslovil nevyslovitelné: že je možné, aby žena neměla ráda vlastní děti nebo litovala, že je přivedla na svět,“ napsala Cusková po vydání knihy do listu The Guardian o tom, jak byla na dně.
Ponechme stranou příčiny takovýchto ne normálních stavů (nejen podle mne jsou to právě odcizené prostředí porodnic a zbytečné, rutinně vnucované medicínské zásahy do přirozeného rytmu porodu, které jsou příčinou násilného přerušení všech tak složitých a na sebe navazujících hormonálních procesů v těle rodičky, a tedy většiny následných potíží): měl by nás zaujmout fakt, že právě ony „primitivní“ domorodé společnosti termíny jako laktační blues nebo poporodní deprese vůbec neznají.
Kdy už i českým ženám dojde, že porod není něco, co zařídí porodník, ale šance zrodit se v Ženu? Že miminko má důvod k pláči, třeba protože ho matka nechtěla, a vadí jí, že jí „narušilo navyklý režim“? Že je to právě odcizené prostředí nemocnic, pardon, porodnic, které uvrhne psychiku rodičky do zmatku a nejistoty? Jak to, že naprostá většina českých žen neustále a slepě důvěřuje na zisku závislým porodníkům a anesteziologům, a ne svým tělům a přírodě?
Těhotné ženy se svými partnery navštěvují kurzy předporodní přípravy, ale poporodním obdobím se už nikdo (kromě porodní asistentky, která zkontroluje, jestli matka kojí a dítě přibývá) nezabývá.
Je nejvyšší čas uvědomit si, že čas po porodu je pro čerstvou maminku právě tak důležitý jako pro novorozence. Naivní lehkovážnost, s jakou lékaři a systém jako takový po všech těch povinných prohlídkách a zásazích najednou rodičku z hodiny na hodinu totálně opustí a ponechají samotnou, je alarmující. Je nejvyšší čas, aby si maminky, ale i ti zodpovědní na všech úrovních, pomalu začali uvědomovat, že právě tak jako těhotenství nebo porod sám, velmi důležitý a zároveň křehký je i čas po porodu.
Autor: Vlasta Marek