Zatímco v domorodých kulturách je role čerstvé maminky jednoznačně dána, a rodina i příbuzní hrají své role, u nás je porod zcela v rukou systému, ale po porodu je čerstvá maminka ponechána svému osudu. Přičemž právě ony domorodé společnosti velmi době věděly a vědí, že tak jako vývoj dítěte v děloze trvá devět měsíců, dalších devět měsíců je třeba, jak pro dítě, tak ale i pro matku samotnou, aby se z tak převratných událostí, jakými jsou těhotenství a porod, „vzpamatovala“.
 
Bulharská a evropská spisovatelka a psychoanalytička Julie Kristeva si také uvědomila, že „v naší sekulární, nenáboženské civilizaci neexistuje absolutně žádné pojetí mateřství. Když porodíte dítě, víte, že máte jít do drogerie, do lékárny a k doktorovi, ale jinak nemáte žádnou představu o tom, co jako matka umíte, co zažíváte. A tak si namícháte svůj vlastní salát – a jste s tím úplně sama.“

Už se o tom, konečně, začíná psát a hovořit i u nás. „Člověk si u toho mne ruce, že se má na co těšit. Na tu nejkrásnější věc v životě ženy, mateřství. Jenže na ulicích a v MHD se jaksi nelze vyhnout trapným scénám, kde figurují ztrhaně působící matky-štěkny, komandující své nespolupracující ratolesti,“ napsala britská spisovatelka Rachel Cusková, která v knize A Life’ s Work: On Becoming Mother vylíčila, jak ji hormonální bouře provázející těhotenství a dobu půl roku po porodu den po dni měnila. Uvedla, že se po narození své dcerky chvílemi cítila, jako by začínala šílet, přiznala že jí jednou dítě kvůli nepozornosti spadlo a uhodilo se do hlavičky.

Recenzentky se zhrozily. Neodsuzovaly samotnou knihu, ale spíš její autorku, a neodsuzovaly ji jako novinářky, nýbrž jako matky. Psaly, že myslí jen na sebe, že se ke své dceři chová jako k domácímu zvířeti, že trpí poporodní depresí, je sobecká, nezodpovědná a příliš intelektuální. „Pozastavovaly se i nad délkou mých vět v knize. Jak můžu být řádná matka, když mám čas psát tak dlouhé a složité věty? Další recenzent doporučoval, aby se kniha nedostala do rukou žádné těhotné ženě. Byla jsem všude citovaná jako někdo, kdo vyslovil nevyslovitelné: že je možné, aby žena neměla ráda vlastní děti nebo litovala, že je přivedla na svět,“ napsala Cusková po vydání knihy do listu The Guardian o tom, jak byla na dně.

Ponechme stranou příčiny takovýchto ne normálních stavů (nejen podle mne jsou to právě odcizené prostředí porodnic a zbytečné, rutinně vnucované medicínské zásahy do přirozeného rytmu porodu, které jsou příčinou násilného přerušení všech tak složitých a na sebe navazujících hormonálních procesů v těle rodičky, a tedy většiny následných potíží): měl by nás zaujmout  fakt, že právě ony „primitivní“ domorodé společnosti termíny jako laktační blues nebo poporodní deprese vůbec neznají.

Je nejvyšší čas uvědomit si, že čas po porodu je pro čerstvou maminku právě tak důležitý jako pro novorozence. Naivní lehkovážnost, s jakou lékaři a systém jako takový po všech těch povinných prohlídkách a zásazích najednou rodičku z hodiny na hodinu totálně opustí a ponechají samotnou, je alarmující. Je nejvyšší čas, aby si maminky, ale i ti zodpovědní na všech úrovních, pomalu začali uvědomovat, že právě tak jako těhotenství nebo porod sám, velmi důležitý a zároveň křehký je i čas po porodu.   

Autor: Vlasta Marek