Cesta na kolej

V prváku na medicíně jsem bydlela na koleji. Měly jsme pokoj po pěti, což pro studentky medicíny není to nejlepší, ale nějak se to muselo zvládnout. Já jezdila ze začátku každý víkend domů. Nebyli jsme nějak zvlášť bohatí, ani chudí. Prostě střední třída. Peněz jsem na měsíc moc nedostávala, maximálně do tisícikoruny na měsíc.

Takže žádné velké utrácení - chodilo se do menzy a zbytek dne se stejně sedělo a „šprtalo“. Maminka se mi snažila vždy hodně jídla sbalit, abych nemusela nic kupovat - samé zavařeniny ve skleničkách, okurky, leča atd. Snažila jsem se mamince říct, že ta krosna je sice obrovská, ale že za každou cenu ji nemusí naplnit. Ale marně. I když jsem něco odmítla, na koleji jsem to z krosny překvapeně vyndala.

A tak to bylo pořád dokola. Jenže kdo to měl tahat!
Byla neděle a já přijela vlakem do Prahy k večeru, byl listopad a na chodnících bylo několik centimetrů sněhu. Kolej byla na Žižkově a já jezdila z nádraží tramvají ke koleji. Kdo to zde trochu zná, ví, že ke koleji vede cesta do šíleného kopce – i bez zavazadla je to únavné. Já to absolvovala vždy s minimálně patnáctikilovou krosnou na zádech.

Fakt síla. Jenže tentokrát jsem se v polovině kopce nějak zasekla a krosna mne táhla dozadu. Abych se nepřevážila naznak, rychle jsem se předklonila a bác. A už jsem se válela – krosna mne zalehla. Měla jsem tak padesát kilo i s postelí, jak se říká. Nemohla jsem se zvednout. V tu chvíli mne začal zdvihat asi čtyřicetiletý muž, v obličeji pobavený úsměv. Postavil mne i s krosnou na nohy. Já se rděla, trapas maximus. Poděkovala jsem a rychle jsem se sebrala a pádila na kolej.

Historka pobavila celý náš pokoj a já jsem byla ráda, že jsem měla všechny kosti v pořádku.