Nezbyla žádná cesta ...

Je ráno. Od stěn se odráží písnička od Ledeckého a můj falešný zpěv. Vzduch je sytý. Dýchat po včerejším smutném holdování je těžké. Vlasy mi drze klouzají do obličeje, snad aby mě hladily po tváři. Jako maminka, po které už to nikdo jiný nedělá. A Janek zpívá. V čase vánočním káže: „Dříve, než ze stromečku opadá jehličí...“ Kytara hraje prostě. „A jedna židle přebývá...“ Svírá mě pocit pláče. Ale neměla bych plakat. V televize běží srandovní film pro pamětníky. V šedivých tvářích lidé nalézají smích... Mám vypnutý zvuk.

Mám se smát? Plakat? Pro tyto odpovědi si mnohý zajde do kostela. Při skloněné hlavě v myšlenkách prosí. Ponížena? Nevím. Výsledky se ovšem

dostaví. Někdy třeba nejsou vidět, ale já je cítím. Kdy tedy začnu chodit do kostela pro rady od Boha a ne pro lásku lidí? Až mi podá ruku a řekne: „Já jsem ty a ty jsi já. Pokud bych se koukala do zrcadla, viděla bych Tebe. A tak mě miluj - ne proto, že musíš, ale protože chceš.“ Chytla bych ho za ruku a rozběhla bych se po celém světě. A všechny lidi, kteří to chtějí jako já, hladili bychom je po tváři - Zuzku, Jitku, Markétku, pana kostelníka, Martina, Michala, Kryštofa i s jeho mamkou a bráchou, a další a další...

„Když lež je pravdy zárukou, jde volnost s pouty na rukou a vůkol kvetou..." Pomelo je od slova pomilovat. Zbožňuji tu sladkokyselou chuť, zabalenou do zelené koule připomínající grapefruit. Pěkně si ho oloupu, stáhnu bílou, hořkou kůži. Je to jako láska.

Například si představ:

že nezbyla žádná cesta

Že děláš

co umíš

a stejně ničemu nerozumíš

a čím víc ti chybí

tím víc ti uniká pravý cit

Zkus v tomto být

Zkus dělat chyby

a přesto sám sebe nezradit

Lindita - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete