Potápěčský pozdrav z Kypru

Někde jsem četla, že kdyby Bůh chtěl, abychom plavali v moři, tak by nám nadělil místo nohou ploutve. Potom by ovšem nesměl stvořit Kypr, to nádherné místo, kde není nikde k moři příliš daleko. A k jakému moři! Tyrkysovému, průzračnému, jiskřivému – a teplému. Už se vůbec ani nedivím, že se právě tady vynořila z vln bohyně Afrodíta. No, jen si představte, že se škrábe na pláž někde na Baltu.,zmrzlá a prokřehlá, se rty modrými jako marťan a ještě utíká před nějakým podivínským turistou ve vlněném svetru. Brrr, ta zzzima!

To na  Kypru bylo horko a voda měla 29 stupňů pana Celsia.  A tak jsem se v ní hezky hrošila a tulenila a kočkovala se s vlnami. Pak si na lehátku mňouknout o něco dobrého k pití a jen si vrnět na slunci. Jenomže ženský nejsou jen kočky, ale zvědavé kočky. Chtělo by to něco podniknout. Něco, co bude taky o vodě, ale jinak. Nebude to vrnivé, ale vzrušující. Trocha adrenalinu mi určitě v momentu překvapení vypne pleť v obličeji lépe, než koňská dávka botoxu. Tak jsem se rozhodla. Půjdu do potápění, protože, kdyby chtěl ten Nejvyšší, abychom chodili jen po pevné zemi, tak by nám nedal zvědavost – i lehký pocit nudy.

Šlo to ráz naráz, protože na Kypru je potápění populární a v každém hotelovém resortu najdete někoho, kdo vám tenhle zážitek zprostředkuje.

Tak jsem to podepsala. Co? Hromadu papírů, ze kterých jsem pochopila, že když náhodou potopím při svém prvním ponoru omylem letadlovou loď se střelami s plochou dráhou letu, bude to moje chyba. Když zatajím něco ze svého zdravotního stavu, bude to moje chyba. Moje vina, má vina, má největší chyba. Bila jsem se v prsa a podepisovala a podepisovala. Chápala jsem, milé dámy, že potápění je věc asi nebezpečná a že do ní jdu na vlastní riziko, ale nikdo mi neřekl, čí to bude vina, když mi to rozmaže vodotěsný make-up. Ne, vážně. Zas tak strašné to nebylo a bylo to i rozumné, alespoň jsem konečně vylovila z plážové tašky zakutálenou propisku.

Po formalitách přišla na řadu výuka teorie. Odbývala se na okraji hotelového bazénu a  skládala se z fyziky a takových těch věcí. Jak se pod vodou dýchá, jaké jsou signály, a tak. Pod vodou se prostě nemluví. Ukážete palec nahoru a neznamená to, že vám je prima, ale že jdete nahoru, tedy na hladinu. Když ukazovákem ukážete na uši, neznamená to, že vám spadla náušnice, ale že nedokážete momentálně vyrovnat tlak ve středouší. A tak podobně… Ještě že instruktor byl příjemný Angličan jménem Luke, kterého hned tak něco nerozházelo.

Od teorie jsme za chvíli přešli k popisu potápěčského vybavení. Dozvěděla jsem se, co je to kompenzační vesta, proč od potápěčské lahve vedou dvě hadice, jak používat inflátor. Byla jsem asi holka šikovná, neboť Luke se usmíval a souhlasně pokyvoval hlavou s roztomilým strništěm. A hup do bazénu. Navlékla jsem si kompenzační vestu, nazula ploutvičky a proměnu v rybičku završila kousnutím do náustku automatiky, která mi dodávala vzduch z láhve. Potopili jsme se a plavali. Pěkně pomalu kolem bazénu. Šlo to dobře. Hlavně jsem si říkala, že o nic nejde a že nemá cenu v žádném případě zmatkovat. Luke byl hrozně hodný a po každém splněném cviku mě odměnil jako cvičenou opičku podáním ruky nebo mi pod vodou uznale zatleskal. Paráda! Trochu problém byl jen s takzvaným vylitím potápěčské masky. To si prostě necháte do potápěčských brýlí natéci vodu a pak ji zase pěkně vypudíte prudkým výdechem nosem. Nakonec se mi to ale podařilo  a znamenalo to asi nějakou takovou tu potápěčskou bazénovou maturitu, protože potom jsme se již začali chystat na potopení do moře.

Dostala jsem neopren s krátkými rukávy. No, byl mi trochu větší, ale nějak to přežiju. Luke dal celé vybavení do takového vozíku a vyrazili jsme hotelovým areálem na pláž. To víte, nesla jsem se pěkně pyšně mezi těmi všemi normálními turisty, co si jen tak máčejí nohy v brouzdališti. Já jsem se šla přeci potápět! Odvaha mě opustila jen na chvíli, to když jsem zjistila, že na moři jsou docela pěkné vlny. Ale opravdu jen na chvíli. Víc jsem se těšila, než bála. Zopakovali jsme v malé laguně u dřevěného mola obléknutí potápěčské výstroje. Palec a ukazováček do kruhu, ostatní prsty zpříma. Signál O.K. Ano, jsem taky O.K., oplácím Lukovi stejným signálem a jdeme pod vodu. Pěkně si plaveme tou podmořskou krajinou.  Luke mě držel za ventil potápěčské láhve a vodil Neptunovým královstvím jako poslušnou panenku. Tamhle k tomu útesu, podívat se na mořské ježky. Potom obrátit pár kamenů. Co kdyby pod nimi byl překvapený krab? Proplout hejnem ryb, pohladit mořskou trávu, vyplašit ráčka poustevníčka. Byl to hezký svět, tam dole pod mořem. Vlnění moře jsme sice cítili až u dna, ale mně to nevadilo. Trochu mi to připomínalo plavání v říčním proudu. Bylo tam ticho a modro. Žádný mobil nehrozil zazvoněním. Od té chvíle prvního ponoření už mi bude připadat pouhé plavání nějak fádní. Kdyby totiž Bůh chtěl, aby lidé jen plavali, určitě by neudělal vodu u Kypru tak krásně průzračnou, tyrkysovou, zarybněnou, jiskřivou – prostě tak sexy. Milé dámy, až budete na Kypru, zkuste  taky potápění.
 
Zdraví Vás Cindy – úspěšná absolventka potápěčského poznávacího ponoru systému PADI  (ps : certifikát ve skleněném rámečku mám pověšený doma hned vedle ledničky), letovisko Pafos, Kyperská republika