Rozhlížení se po rozhlednách a anglický trapas

Rozhledna Děd u Berouna - byla to naše první společná dovolená. Ráda na ni vzpomínám, snad pro její prvenství a jako symbol oficiálního vstupu do světa pracujících ( nekonečnou řadu letních brigád nepočítám).

Naším cílem bylo kolečko po českých památkách. Mezi navštívená místa patřil například všem známý Karlův most, Václavské náměstí, Prašná brána, Petřínská rozhledna, Koněpruské jeskyně a také Děd u Berouna.

Na rozhlednu Děd u Berouna mám jednu nezapomenutelnou, trapně anglickou, vzpomínku.

„Já nerozumět“

„Excuse me, be warned… Ehmmm.  At the top, there´s a nest…. Something like bee….Ehmmm. It stings and it hurts.“


Abych začala od začátku…

Vydali jsme se s přítelem z Berouna po turistické značce na rozhlednu Děd u Berouna. Procházka byla příjemná a netrvalo to dlouho a byli jsme u cíle. Před námi se zpoza stromů objevila krásná kamenná rozhledna. Tolik se lišila od Petřínské rozhledny. Měla vzhled takové té hradní rozhledny, která vybízí k výstupu a slibuje romantickou podívanou do okolí. Nebyla moc vysoká, ale to v této rovinaté oblasti nebylo vůbec potřeba.

Z větší části byla ukryta mezi stromy, kde poskytovala blahodárný chládek v horkém letním dni. Po chvilce odpočinku jsme vystoupali nahoru, abychom se pokochali rozhledem. První šel přítel a po něm já. Nahoru vedlo jen pár kamenných schůdků.

Výhled byl nezapomenutelný. Slunečný den, krásný výhled do přírody. Co víc chtít.

Po chvíli ve mně začal hlodat pocit, že jsme tu nezvanými návštěvníky. Při vstupu se začínal rojit jakýsi hmyz. Na dálku jsem odhadla, že na vosy je moc velký. Rozhodli jsme se dát na ústup. V našem případě to však bylo čelem vpřed přímo k tomu roji. Zatím jsme napočítali tak deset polétavců. Identifikovala jsem je jako sršně. Byl nejvyšší čas jít.

Abychom se hnuli z místa, tak přítel beze slova vyrazil. Nezbývalo mi nic jiného než ho následovat. Prvotní nápad slanit to po stěně jsem zamítla. Už jen z toho důvodu, že mi chybělo lano.

Mávl na mě ze schodů, ať si pospíším, že to proběhl v pohodě. Vyrazila jsem. Najednou jsem ucítila ostré bodnutí. Rukou jsem se ohnala kolem ucha a cítila, jak jsem cosi odmrštila. Začala jsem být nervózní a rychle pádila dolů. Myšlenkami jsem nás poháněla k rychlejšímu úprku pryč. Zastavili jsme se raději kousek od rozhledny.

Začala jsem zkoumat rozsah svého zranění. Schytala jsem jen to jedno bodnutí. Ucho mě pálilo a začalo otékat, ale celkově jsem nedopadla nejhůř.

Vydali jsme se na cestu zpět... Šli jsme asi pět minut a ucho mě ještě nepříjemně pálilo. Před námi ze zákoutí pěšiny vyběhla malá holčička. Sotva odrostla prvním sandálkům. Za ní šla její sestra s mamkou.

Byli to první lidičky, které jsme potkali. Holčičky vypadaly jako dvojčátka, jak si byly podobné. Starší z nich mohla mít nejvýš tři roky.

Nedalo mi to, abych je nevarovala. Bylo mi jasné, že mají namířeno taky na rozhlednu. V okolí totiž  nebylo žádné zajímavé místo, kam se podívat.

Byla jsem spokojená sama se sebou, že je upozorním, co by se jim mohlo stát. Bylo mi hlavně těch holčiček líto.

Můj dobrý pocit během chvilky vystřídal úplně jiný pocit. Snad to byly rozpaky. Nedokončila jsem ani druhou větu, když jsem zaslechla něco ve smyslu „Já nerozumět“ a záplavu anglických slov, kterým jsme zase nerozuměli my.

Nevzdávala jsem se a lovila v paměti každé slovíčko, které by se mohlo hodit.

„Excuse me, be warned… Ehmmm.  At the top, there´s a nest…. Something like bee….Ehmmm. It stings and it hurts.“ Vše jsem doplnila živou gestikulací a ukazovala přitom na své oteklé ucho.

Byla jsem ráda, že pochopila. Vyrozuměla jsem, že se půjdou jen podívat na rozhlednu a nahoru raději nepůjdou.

Cestou zpátky jsem se obrazně bila do hlavy, protože se mi začala vybavovat slova, která jsem řekla.

„Promiňte, varovat vás…. Ehmmm. Na vrcholu, je tam hnízdo… Něco jako včela….Ehmmm. Bodá a bolí to.“

Teď už je to pro mě úsměvný zážitek, ale tehdy jsem se za svoje znalosti angličtiny styděla.