Když zemřela paní Kropáčková a do jejího bytu se nastěhoval syn s rodinou, domnívala jsem se, že takto získáme nové přátele. Oba manželé jsou jen o něco málo mladší než my. V čem se liší, je to, že my máme již odrostlé dvě děti a oni 3 kluky jako „ schůdky“- 8,9,10 let.

Občas jsem se pousmála při filmech, jako je Denis postrach okolí apod. Vždy jsem si myslela, že podobní „ vykuci“ jsou jen výplodem scénáristy. Jak hluboce jsem se mýlila, jsem poznala záhy.

Arnošt Balabán je muž od rány a pro facku nejde daleko, manželka Mářinka je zase velmi mírná a evidentně na kluky nestačí. Před pár lety jsem to ještě brala. Vím, jak je to s malými dětmi. Umí pořádně pozlobit, jsou hlučné. Ale kluci od Balabánů byli již od počátku postrachem okolí. Vybílili všechny zahrádky v blízkosti domu, stříleli praky po kočkách i psech…. Paní Máří jen krčila rameny, že z toho vyrostou a hlava rodiny častokrát vytáhla pásek a klukům vyprášila kalhoty. Platné to moc nebylo. Den, dva je nebylo slyšet a pak se někde ztratila skoro nová rohožka a zábradlí ke sklepu bylo natřeno hořčicí. Nikdo nikoho neviděl, ale já tuším, tak jak ostatní nájemníci, kdo se za těmito kousky skrývá.

Největší hrůzu jsem měla z jejich návštěv. Naštěstí se tak nedělo moc často, většinou jen v předsváteční době. Horší bylo to, že zaklepali neohlášení a hned se jako velká voda hrnuli dovnitř.

Tenkrát jsem slavila kulatiny. Na etapy, něco v práci, něco s rodinou. Byla neděle a zrovna odešla sestra s rodinou. Příjemně naladěná jsem šla otevřít dveře. Za nimi stál Balabán se svými raubíři. Úsměv mi zmrznul na rtech, ale pozvala jsem je dál. Dostala jsem kytku a Arnošt položil na stůl láhev koňaku. Manžel se zazubil a já ukázala klukům na pokojík, aby si šly hrát. Ještě jsem je stačila upozornit, aby nic nerozbili a způsobně snědli chlebíčky a jednohubky, které jsem jim donesla.

Mužové si přiťukávali, já usrkávala kávu a poslouchala zvuky z pokojíku. Smích vystřídal řev a bouchání. Arnošt děcka párkrát okřiknul. Ale čím více bylo štamprlat, tím jeho hlas slábnul, až nakonec jen mávnul rukou. Asi za půlhodinu jsem se šla podívat, jak si kluci hezky hrajou a skoro mně jak se říká „ omylo“. Z pokojíku binec jaký nepamatuji, všechny chlebíčky nakousané a rozestavěné po stole a židlích. Jednohubky připíchány na nástěnce, párátka se válela po celém pokojíku. Nový ubrus polit kolou a majonézou z chlebíčků byl pomalován náš svatební obraz. Ani jsem nevykřikla, jen se na ně vražedně podívala a vše co bylo k jídlu a pití odnesla z pokojíku.

Naštěstí láhev byla dopitá a já se neměla k tomu, abych vytáhla jinou a tak se soused s kluky rozloučil. Spadl mi kámen ze srdce. Oslava neoslava, dvě hodiny jsem uklízela pokojík. Byla to spoušť. Jednohubky a křupky jsem nalézala snad všude, ve vázách, za polštáři…

Nikdy více, řekla jsem si. Pořád doufám, že Balabánovic kluci z toho vyrostou, ale dost o tom pochybuji. Podle mně rostou pro polepšovnu nebo kriminál! Výchova bič a med se míjí účinkem. Mé domluvy Mářince nejsou nic platné. Jen mi řekne: „Mám je zabít, vždyť jsou to děti.“ Děti?!!! No nevím, jak dlouho vydržím teror malých drsňáků odnaproti. Kam se hrabou americké thrillery, já jeden prožívám přímo tady v Česku a jsem jeho součástí…

Bertice – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout