Květina Vánoc - Vánoční hvězda
Školní rok a prázdniny ve školním roce 2024/2025
Vánočka - nejoblíbenější recepty
Ačkoli jsem holka z vesnice, pocházím z rodiny, kde se jakékoli těžší práce – od mytí podlahy po mytí oken, četné řemeslné dovednosti nevyjímaje, považovaly za čistě mužskou práci. Ženy by si přece zničily ruce, že ano.
Není tedy divu, že jsem svůj první hřebíček zatloukla až v šestnácti a neobešlo se to bez krokodýlích slz – měla jsem totiž utkvělou představu, že se na mě zeď zhroutí, že se trefím do elektrického nebo vodovodního vedení apod. Dnes manžel skoro lituje, že mě vůbec naučil vzít kladívko do ruky, nu ale o tom třeba někdy příště.
Stalo se to tak: rozhodla jsem se pro svého drahého manžílka uspořádat perfektní oslavu třicetin. No a co by to bylo za oslavu bez venkovního opékání čuníka. A k tomu potřebujete kromě spousty maličkostí hlavně hromadu dobře naštípaného dřeva. Chvíli jsem s otevřenou pusou koukala na tchýni, která se oháněla sekerou jako protřelý dřevorubec. Bylo mi dovoleno si to také vyzkoušet. No jo. Jenže když už jsem si dobře chytla dřevo, tak jsem se zase bála pořádně napřáhnout ruku, takže jsem s největším vypětím do dřeva vykouzlila asi na pátý pokus jen nepatrný šrám.
A v tu chvíli se do toho vložila tchýně se svou nezaměnitelnou psychologií. „Představ si,“ spustila na mě, „že jsi někde na poušti, právě jsi ulovila mamuta a Gábísek (můj dvouletý synek) brečí hlady. Takže potřebuješ oheň, abys ho nakrmila.“ Koukala jsem na ni jako to pověstný tele na nový vrata. „Hele, prostě se k tomu postav, představ si tu poušť, horký slunce, čerstvě zabitého mamuta a koukej nasekat to dřevo!“ Mno tak fajn. Před očima mi vyvstává obrázek sluncem rozpálené pouště. Duny, kam se podíváš, všude pusto, jen přímo přede mnou padlá palma a skolený mamut. Ty skelné oči… Hergot, to jsou ale podrobnosti. Napřáhnu se a udeřím. Krucifix, to byl můj palec. Nevšímám si proudu krve, který způsobilo sklouzlé ostří. Další rána, tentokrát už lepší, ale odnesl to kousek bříška na prostředníčku. Třetí rána už se mi povedla. Přece nade mnou nevyzraje nějaký nanicovatý dřevo. Asi byste nevěřili, ale za chvíli byla vedle mě docela slušná hromádka dřeva. Ještě rozštěpit pár kousků na třísky a je hotovo. Co to? Že by tu řval další mamut? Ale ne, to si ze mě švagři utahuje. Prý: „Neboj, když si náhodou usekneš palec, voni ti ho na Motole zase přišijou.“ Hm, tak dík. A vůbec, dneska už jsem se napracovala dost, pokračuj beze mě….
Kráčím domů, obvázat si krvavý palec, následována tchánovým bědováním, co jsem to zase dělala. Jo a prý mě manža už brzo naučí pracovat s vrtačkou ;-)
Notburga
ChytráŽena.cz
