Čočka

Internet je perfektní záležitost. Jeho možnosti jsou nedozírné. Pokud chci něco koupit, zjistím si, kde to mají a za kolik, porovnám ceny, najdu si reference o nemocnicích, prodejcích, najdu události a data, která jsem zapomněla, a co je neméně důležité, mohu se seznámit se spoustou zajímavých lidí.

Byla jsem několikrát pracovně na delší dobu v Itálii, a tak jsem se docela dobře sžila s mentalitou obyvatel této země. Také mi moc chutná jejich kuchyně. Je lehká, hodně zeleniny, sýrů a překvapivě dobrých omáček.

Jednou mi na facebook napsal Ital Aldo. Na několika fotografiích jsem byla vyfocena v Římě, Neapoli a dalších městech a na jeho dotazy jsem odpovídala v jeho rodné řeči. Italové se jen velmi neradi učí cizí řeč a potkat u nás v Česku nějakého, co se s ním dá domluvit česky, je skoro zázrak!

Asi za měsíc jsem měla cestu do Prahy, kde Aldo toho času pracuje u známé česko-italské firmy, a tak jsme se domluvili, že na mě počká na nádraží, prohlédneme si některá pražská zákoutí, zajdeme na večeři.

Opravdu na mě čekal, zdál se mi však o dost starší než na fotkách. Italové si potrpí na „údržbu“, ale od určitého věku mají prostě smůlu.

Autem mě nejdříve odvezl ke kamarádce, u které jsem měla být celý víkend. Auto pak nechal na parkovišti u firmy.

Nejdříve jsme se podívali do centra, vyjeli si na Petřín, zašli na skleničku vína. Blížil se večer a dvorný Aldo mě vzal do luxusní restaurace na večeři. Už z jídelníčku a nápojového lístku „mě jímala hrůza“, ale říkala jsem si, pozval mě, tak snad bude grand a také zaplatí. Číšníci se kolem nás pohybovali ladně jako labutě, samá poklona, dokonce uměli i pár frází italsky.

S Aldem jsme si povídali o všem možném, ptal se i na rodinu, rodiče, moji práci apod. Když donesli naše večeře, seděli jsme už za svitu svíček… No, bylo to opravdu pochutnáníčko, víno bylo také lahodné.

Jak jsem zrovna držela druhou skleničku, zhasla nám svíčka a já se otočila k Aldovi. Trošíčku jsem do něj drcla loktem (nechtě). Ten něco zahuhlal, slyšela jsem jen něco o čočce a pak jsem jej ztratila z dohledu. Domnívala jsem se, že si chce dát ještě čočku a šel za vrchním. Bláhový, tento pokrm určitě v této restauraci neměli…

Ale pak jsem uviděla uhlazeného seladona Alda, jak se po čtyřech prodírá nejdřív pod naším, pak i pod dalšími stoly. Svíčku číšník znovu zapálil a tak na plazícího se Alda měli všichni hosté perfektní výhled. No, co budu zapírat, začala jsem se smát jako pominutá. Když se doplazil zpět k našemu stolu, řekl mi, že jsem mu tou ránou loktem vyrazila z oka drahou oční čočku z Říma. Prý bez ní nic nevidí a určitě takovou v tom našem ubohém Česku nesežene! Vysvětlovala jsem mu, že není možné,aby čočka nevydržela dloubnutí loktem, to by byly chodníky plné „padlých" čoček. Pořád jsem mluvila s úsměvem na tváři.

Aldo byl však pořádně rozezlen, zaplatil útratu a s poznámkou, že jsem nemožná koza (italsky-infattibile capra) mě doprovodil k autu a zavezl před dům kamarádky. Říkal, že se brzy ozve. Jasně, že se už neozval, škrtnul mě na svém facebooku ze svých přátel a jeho mobil byl nedostupný.

A tak jsem skrze nekvalitní římskou čočku přišla o nadějnou známost…

Asi po 2 měsících jsem opět jela za kamarádkou a večer jsme si vyrazily na něco dobrého. Když jsme se posadily a trochu rozkoukaly, viděla jsem u jednoho stolu u okna sedět Alda s nějakou odbarvenou blondýnou. Na stole jim plápolala svíčka. Nebyla to ona superluxusní restaurace, ale pořád jedna z těch lepších. Asi si pan Aldo řekl, že jej ty holky moc stojí a na testování své budoucí známosti si vybral něco méně nóbl.

Seděla jsem zády, tak mě neviděl. Najednou jsem slyšela hlasitější italskou mluvu a nějaké rychlé pohyby po koberci. Kamarádka mi sdělila, že je seladon na všech čtyřech a něco hledá. Jen stěží jsem zadržela smích. Jeho čočka jakou svět neviděl asi opět vypadla na zem…. Když jsem se otočila, už byla na zemi i blondýna a hledali spolu! Ihned jsme zaplatily a já jsem s hurónským smíchem opouštěla své místo. Když jsem šla kolem Aldova stolu, pokynula jsem oběma „hledačům" a spěchala ven.

Až u kamarádky jsme záležitost probraly a přišly na to, že on si prostřednictvím čočky testoval své známosti. Která se zachovala jako já, vypadla z kola ven. Podle všeho našel ženu svého srdce a na restauračním koberci si přislíbili věrnost až za hrob.

Takže vidíte - i prostřednictvím facebooku lze zažít nevšední a kuriozní dobrodružství…

Bertice - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete