Cykloturistice zdar!!!

Od puberty zhruba od 15 let trpím bolestmi nohou a zad. Protože jsem byla mladá, bylo to připisováno růstu, pubertě, někdy jsem byla označována za "simulanta". Ani mně se nelíbilo, že jsem nemocná, navíc jsem trpěla vrozenou sferocytální anémií, která mě zaměstnávala natolik, že mě ani nenapadlo připustit si, že snad mám nějakou další vážnou nemoc!

Každému mladému člověku je přirozeně nepříjemné být nějak nemocný a já už přece byla!

Nicméně bolesti byly a často mně bránily v normálním přirozeném pohybu. Protože mi navíc ani nikdo moc nevěřil, že mě něco bolí, snažila jsem se nestěžovat si a nějak si pomoci. Začala jsem se hýbat. Cvičit, plavat. Hledala jsem pomoc i u alternativních metod, hlavně u akupunktury. Měnila jsem různě jídelníček, přešla jsem na vegetariánství. Přitom jsem vedla normální život. Vdala jsem se a měla čtyři děti. Když bylo nejmladšímu synovi 1 rok, dostala jsem zánět duhovky, který se od té doby začal opakovat. Není to obvyklé onemocnění. Nakonec jsem před sedmi lety, po zhlédnutí pořadu Diagnóza na téma Bechtěrevova choroba, došla k tomu, že příznaky této choroby se přesně projevují celá léta i u mě. Nakonec jsem se nechala vyšetřit v revmatologickém ústavu a tato diagnóza se potvrdila. Na jednu stranu jsem byla ráda, že po 25 letech problémů vím konečně, co mi vlastně je, ale na druhou stranu přišlo zděšení, když jsem zjistila, že je to choroba nevyléčitelná a léčba v podstatě neexistuje. Resp. pouze tlumí bolesti, ale nevede k vyléčení. Toto zjištění bylo hrozné, jednu nevyléčitelnou chorobu jsem měla od narození a teď další...

Jediné, co pomáhá, je pravidelné cvičení a pohyb. Jízda na kole mě vůbec nenapadla, spíš mě od ní lékaři odrazovali, a můj zdravý rozum také, protože jsem se při jízdě obávala ztuhnutí páteře. Takže celá léta jsem na kolo nesedla. Před rokem a půl jsem díky kamarádovi Milošovi Sýkorovi, který působí jako instruktor a osobní trenér a provozuje fitness studio, začala pomalu jezdit na spinningových kolech.

Četla jsem, že je to velice účinné a zdravé cvičení na krevní oběh, srdce atd. A najednou jsem po krátkém čase zjistila, že mě přestávají bolet nohy a že mám pohyblivější klouby. Občas hlavně na podzim a na jaře jsem měla záněty duhovky, ale nohy a páteř mě tolik nebolely. Ale to jsem na kolo vůbec nemyslela. Jako manažerka projektu pro děti Slávek Janda banda + Fórum nezletilců, zaměřeného na kreativní děti ze základních škol jsem se před rokem seznámila s Martinem Hornem, ředitelem jedné školy, a on mi vyprávěl, jak jezdí na kole, a nabídl mi, zda s ním nechci občas jezdit.

Vzpomněla jsem si na spinning, jak mi dělá dobře, a jeho nabídku přijala. Pomohl mi vybrat kolo a od února jsme spolu najezdili přes 3000 km. Našla jsem druh pohybu, který mě zdravotně a rehabilitačně pomáhá. Při chůzi mám bolesti a při jízdě na kole přestávají. A tak jsem se rozhodla, že když už tuto nemoc mám a trvalo tolik let, než byla diagnostikována, zkusím cestami doma i po světě napomoci k jejímu přiblížení ostatním a pomoci jiným nemocným, protože včasnou diagnózou je možné vhodným cvičením a rehabilitací potíže zmírnit nebo oddálit. Chci oslovit případné sponzory. Ráda bych, kdyby se přihlásili další bechtěrevici, kteří mohou mít z této akce užitek, úspěšní ať už v boji s nemocí, nebo v zaměstnání.

Začali jsme spolu jezdit na kole nejdříve o víkendech a postupně jsme přidávali dny, jezdili jsme hlavně po Čechách. O prázdninách jsme na zkoušku vyrazili s cestovní kanceláří na 14 dní do Irska. Nakonec jsme se rozhodli, že podnikneme měsíční cestu po pobřeží Jadranu, z Dubrovníku směrem na sever. Tato cesta měla být zkušební, abych viděla, jak mi bude, když budu poměrně dlouhou dobu denně na kole.

V polovině září jsme se dopravili autobusem do Dubrovníku a během třiceti dnů jsme dojeli do Šibeniku, odkud jsme se vrátili zpět do Prahy. Základní trasa vedla po pobřeží, cestou jsme však podnikali různé zajímavé výlety do vnitrozemí a na ostrovy či poloostrovy.

Martin nepatří k tzv hltačům kilometrů a styl jeho jízdy je zaměřen na turistické cíle. Jedeme sice celý den, ale s častými přestávkami, které slouží k prohlédnutí si pevnosti, kostela, zříceniny či pěkného náměstí.

Tento jeho styl mně vyhovuje a já mám čas si odpočinout, protáhnout se, uvolnit klouby. Někdy na kole nejedu, ale do prudkého kopce kolo vedu. Jsem cykloturistka, a proto jsem schopná ujet třeba 70 i více kilometrů denně a nijak zvlášť to nevnímám. Čím déle jezdím, dochází k posilování svalů a ke zlepšování kondice. Samozřejmě také dochází k uvolnění stresu, kterým díky svému povolání manažerky a matky čtyř dětí trpím. Neumím si přesně vysvětlit, proč na mě jízda na kole působí tak blahodárně.

Pokud mám popsat průběh cesty vzhledem k mému zdravotnímu stavu, ukázalo se opět to, co jsem očekávala, že čím více jezdím, tím lépe se cítím a v podstatě nemám bolesti.

Pouze asi pátý den pobytu jsem při jednom výletu šla k řece, abych si sáhla, jak je teplá voda, sklouzla mi noha a celá jsem v oblečení spadla do vody. Bylo teplo, tak jsem zůstala v mokrém oblečení, stejně jsem se neměla do čeho převléct, byli jsme na cestě, a asi jsem to podcenila. Protože druhý den ráno jsem měla hrozné bolesti zad a nemohla jsem se pomalu vůbec postavit a už vůbec ne chodit. To byl ovšem malér, protože nás čekal sedmdesátikilometrový přejezd do dalšího města.

Martin poprvé viděl, jaké mám bolesti, a měl vážné obavy, jak zvládnu další cestování. Musela jsem si vzít prášky na bolest, pomalu se rozhýbat a i přes bolesti nasednout a začít šlapat.Musím říct, že to byla taková bolest, že jsem cítila každé šlápnutí až v palci u nohy. Ta bolest vycházela z páteře až do nohou. Při každém šlápnutí! Myslela jsem, že to nevydržím. Nicméně do odpoledne se pomalu nohy i záda šlapáním uvolnily a bolesti i díky lékům přestávaly. Musím říci, že chození bylo daleko horší než jízda. V podstatě jsem kulhala celý den a i následující den.

Na noc pomáhaly léky na bolest, horká sprcha, krémy na rozproudění krve, ještě několik nocí jsem se pečlivě zabalila do deky, hlavně v oblasti křížové páteře. Před spaním jsem vypadala jako medvídek. Od této krize jsem se už nekoupala, udržovala záda v teple, pokud to šlo, občas brala léky na bolest. Je pravda, že bylo pěkné počasí, nicméně bouřku nebo ochlazení jsem cítila v kloubech, zhoršovala se mi pohyblivost, a to hlavně při chůzi. Jak jsem sedla na kolo, bolesti jsem necítila! Opravdu, vypadalo to až neuvěřitelně, sotva jsem chodila , ale ujela jsem 70 km! Proto jsem také měla obavy spát pod stanem, proto jsme se rozhodli, že se budeme ubytovávat v soukromí.

Bála jsem se nějakého prochladnutí, které by mi pak znemožnilo cestovat. Chorvatsko se ukázalo pro tento druh cestování jako naprosto ideální. Většinou nebyl problém vždy odpoledne dojet do cíle, vyhledat apartmán a ubytovat se v něm na jednu či více nocí. Leckde nám majitelé volné pokoje za velmi rozumné ceny sami vnucovali.

Tuto měsíční cestu považuji za velice úspěšnou. Dodrželi jsme plán cesty, finanční rozpočet a hlavně jsem nijak vážně neonemocněla, největší obavu jsem měla ze zánětu duhovky, protože to bych musela být denně na kontrole na očním, a to by byla značná komplikace při cestování z místa na místo. Našlapali jsme přes tisíc kilometrů. Jadranská magistrála byla až na několik málo frekventovaných úseků snesitelná, kde se dalo, odbočovali jsme z ní a jeli přes malebná městečka a plážové promenády. Za největší sportovní výkon považujeme strhující výjezd od moře na vrcholek hory Svatý Jure, která se tyčí nad Makarskou ve výšce 1762 m. I ostatní etapy se často vyznačovaly značným výškovým převýšením.

Myslím, že naše plány podnikat další cesty po Evropě a nakonec i cestu kolem světa jsou reálné. Cykloturistika mi dodává sebevědomí a pocit, že i když jsem chronicky nemocná, nejsem odepsaná. V neposlední řadě je to skvělá rehabilitace, která mě udržuje v pohyblivém stavu a tím mi umožňuje žít kvalitní život.

Nezbývá mi než říct Cykloturistice zdar!!!

Čtěte také:
Bechtěrevička na kole na cestu kolem světa

S pozdravem
Vladimíra Všetečková
Kontakt: 777 288 111
Email: vladimiravseteckova@centrum.cz