Má kamarádka se stěhovala. Vždy si, když můžeme, při takových příležitostech pomáháme. Ona mi pomáhala, když jsem se stěhovala já, já jí zase pomáhala při tapetování, malování atd. Nyní jsme měly před sebou vystěhování bytu 2+1, a to nebyl lehký úkol. Protože se Markéta, tak se kamarádka jmenuje, nestěhovala nikam blízko, ale za prací 120 km daleko, musela část nepotřebných věcí vyhodit.

     Doma měla již několik krabic nachystaných na vyhození. Zbylé věci, které se budou stěhovat do jejího nového domova, jsme balily a ukládaly do košů a boxů určených na převoz. Několik hodin nám zabralo balení hrníčků, talířů, skleniček a dalších kuchyňských potřeb. Pak jsme musely stočit ještě jeden koberec v pokoji. Daly jsme se do díla. Sundaly jsme záclony a závěsy z oken, zabalily jsme obrazy a obrázky ze stěn, vyklidily vše, co bylo potřeba. V poledne jsme si udělaly kávu a k němu jsme zakously buchtu, kterou jsem kamarádce přinesla. V bytě už byl odpojený plyn, smlouvu už kamarádka vypověděla, tak vařit na sporáku nemohla.
     Těžkou skříň jsme nakonec také zvládly rozebrat a přichystat na odvoz. Pak jsme nosily krabice s odpadem do kontejneru. Když zbyla poslední krabice, řekla jsem: „Tu nech, tu vezmu, až budu od tebe odcházet.“ Měly jsme trošku času na babské poklábosení.
     Večer jsem odcházela a vzala jsem s sebou i krabici. Markéta přiběhla, řekla: „Počkej!“ a položila navrch krabice dva krémy z řady kosmetiky, kterou prodává. Jako kamarádka mi občas dá nějaký ten kousek na vyzkoušení, já jí na oplátku občas přinesu vzorek toho, co prodávám já. Byla jsem mile potěšena. Jeden z krémů byl ten, o jehož koupi jsem uvažovala. Poděkovala jsem, rozloučily jsme se a odešla jsem domů.

     Od té doby jsme si s Markétou občas zavolaly nebo si popovídaly přes skype. Měla spoustu zařizování v novém bydlišti a zvykala si na novou práci. I já jsem měla své problémy, radosti a starosti, jako každý z nás.

     Krémy od kamarádky jsem používala snad měsíc. Byla jsem s nimi spokojená. Pak se opět ozvala Markéta. Přijela do našeho města na návštěvu rodičů, a tak zavolala i mně. „Musím se ti ještě revanšovat za to, jak jsi mi pomáhala při stěhování. Skočíme někam na oběd, na něco lepšího, popovídáme si a já ti ukážu mé nové bydlení alespoň na fotkách,“ mluvila do telefonu.
„To nestojí za řeč.“ Řekla jsem kamarádce, ale nechtěla jsem slyšet ani slovo o tom, že by naše posezení a celý oběd měla platit ona. „Vždyť jsi mi dala ty dva krémy. Jsou super, jsem s nimi spokojená.“ Kamarádka se dala do smíchu. Pak se zeptala: „Ty si je mažeš na obličej?“ „A na co jiného bych si je asi měla mazat?“ Nechápala jsem její otázku. Byl to denní a noční pleťový krém, navíc kvalitní. Co bych jím asi měla mazat? Kamarádka mi pak vysvětlila: „Víš, ty dva krémy jsem ti dala na tu krabici, abys je taky vyhodila. Jsou už roky prošlé. Já bych si jimi nenamazala ani nohy.“ „Myslela jsem, že mi je dáváš za pomoc,“ vykoktala jsem. Krémy byly ještě v originálním balení, tak mě ani nenapadlo, že by měly putovat taky do kontejneru.
Ještě před setkáním v restauraci jsem vzala oba krémy a studovala, co je na nich napsáno.  Na jednom bylo datum spotřeby rok 2008, na druhém 2009! Jak jde vidět, kvalita vydrží! Krémy jsem už na obličej nepoužila, i když mi nevadily, ale nakonec jsem si s nimi mazala alespoň ty nohy.

     V restauraci jsme se nadlábly, popovídaly si o všem novém, zavzpomínaly na společné zážitky a zasmály jsme se nad tím, jak jsem využila „odpad“.