Měl to být jeden z mých nejkrásnějších dnů v životě. Stačilo jedno malé zaváhání a děkovala jsem bohu, že jsem vůbec naživu.
Byl krásný den s datem 9.9. 2009, venku svítilo
sluníčko a bylo krásně teplo. Byl to den, kdy jsem si měla vyzvednout své
svatební šaty. Vstávala jsem s úsměvem na rtech a těšila se, až si tu
bílou nádheru dovezu domů. V krámě jsem si příjemně popovídala
s prodavačkou a vylepšila si tak svou již tak dobrou náladu. Šatičky jsem
si sbalila do saku a s úsměvem na rtech vyrazila domů.
Po cestě jsem přemýšlela, jaké to bude, až půjdu v mých krásných bílých šatech k oltáři do náruče mého milovaného. Zasněná jsem se šourala za kolonou aut z města a nedávala jsem zas až tak velký pozor na silniční provoz. Když přede mnou do protisměru nejelo žádné auto, pán jedoucí přede mnou se rozhodl předjíždět a já směle za ním. Jenže v tom začal pán jedoucí za mnou vehementně troubit. On chtěl přece předjíždět první! Ale já už byla v protějším pruhu, tak už jsem svou cestu chtěla dokončit. Ale pán jedoucí za mnou se rozhodl, že dva pruhy normální šíře vozovky budou stačit pro tři auta a začal předjíždět i mne. Měla jsem strach, co se stane. Zpomalovala jsem a pán, který mě předejel, mě chtěl evidentně vytlačit ze silnice. Ještě k tomu troubení přidal kynutí rukou, jestli jsem prý normální. Opětovala jsem posunky jednoduchým zdvižením prostředníčku a tím považovala věc za vyřízenou.
Po několika kilometrech jízdy co mě pán, který mě předjel, brzdil, svou pomalou jízdou jsem zastavila u krajnice a musela si chvíli oddechnout. Ruce se mi klepaly z tohoto zážitku tak, že jsem se bála, abych vůbec dojela v pořádku domů. Jakmile, jsem se trochu uklidnila dala jsem své auto opět do pohybu směrem k domovu.
Už jsem byla blízko mého domova, když v tom mě předjelo
to stejné stříbrné auto Renault Clio se stejnou poznávací značkou, jako tomu
bylo u auta, které mě chtělo vytlačit ze silnice. Najednou tohle auto zastavilo
a stálo přes celou silnici. Zastavila jsem také. Přitom jsem přemýšlela, „Co
když je to ten pán, co jsem mu vjela do cesty. Vždyť se nic nestalo, naše auta
se nijak nestřetly. Co by mi mohl chtít? Znám ho? Vždyť mi nemůže nic udělat,
mužský přece ženský nebijí.“ Pak muž vystoupil z auta a řítil se závratnou
rychlostí k mému autu. Vypnula jsem rádio, zapnula havarijní světla,
stáhla okénko a čekala, co bude. Pán mě ani nenechal pozdravit a prudce a silně
mě stiskl pod krkem. K tomu na mě křičel: „Co to mělo znamenat s tím
prstem? Co to mělo znamenat s tím prstem?“ Když už jsem cítila, že se o mě
pokoušejí mdloby, stisk povolil. Začala jsem se slovně bránit, má slova však
neměli hlavu ani patu. Měla jsem příšerný strach, že mě v tom autě zabije.
Nikde nikdo na blízku nebyl.
Křičela jsem na něho a v panice se neovládala. Když jsem ke své obhajobě přidávala slova typu „Běžte do pr..“ nebo „Jste normální?“ Přihazovala jsem polínka do ohně. Tahal mě za tričko, za vlasy, mlátil po rukách. Já neustále na něho křičela: „Nechte mě, mám z Vás strach.“. V panice jsem se snažila se uzamknout v autě, ale to neúčinkovalo, jak mělo. Začal pěstmi mlátit do bočního okénka a chtěl jej vyrazit. Brečela jsem jak šílená a on na mě křičel: „Co řveš? Co řveš?“ Nevěděla jsem, co mám dělat. Popadla jsem telefon a hrozila mu, že zavolám policii. Chtěl mi sebrat telefon a přitom mi poškrábal ruce. Párkrát mě ještě uhodil a pak odešel.
Celá ustrašená, zmlácená a vynervovaná jsem nebyla schopná kloudně myslet. Po tomhle incidentu jsem ještě dlouho seděla v autě uprostřed silnice a brečela. Ruce se mi třásly tak moc, že jsem nebyla schopná jakékoli manipulace s předměty. Nakonec jsem se se slzami v očích dovezla záhadným způsobem domů. Šaty jsem vybalila ze saku, pověsila a vrhla jsem se na postel k neutuchajícímu smutku. Utápěla jsem se v slzavém údolí a nadávala si v duchu na toho pitomého chlapa. Místo nádherných šatů jsem pozorovala své tělo znetvořené výlevem vzteku nějakého agresivního muže.
ChytráŽena.cz