Déja-vu… aneb tohle už jsem přece zažila

Dovolte mi tedy, abych vám řekla, co se mi nedávno stalo.

Šla jsem se svojí maminkou na klasickou preventivní kontrolu ke gynekologovi. Čekaly jsme spořádaně v čekárně, přišla také mladá žena, jejíž jméno neznám, vím pouze, že byla ročník 1979 a jen na okraj já jsem ročník 1972. Ale k věci …

Seděly jsme v čekárně, když přišla další objednaná pacientka a jak jsem se již zmínila, v jejích papírech, které měla položené na klíně, jsem zahlédla, že je ročník 1979.

Moje maminka – všetečná a zvídavá stará dáma (ročník 1936) si hned chce s každým popovídat a já jí to nemám za zlé. Tak jsem tak seděly v čekárně, já, moje maminka a ta žena.

            Moje maminka hned zapředla s onou mladou ženou řeč a snažila se vyzvědět, s jakým problémem tam přišla. Ona je už zkrátka taková. Konec konců, každý jsme nějaký …

            Nicméně ona mladá dáma nic moc informací nepustila.

            Trvalo to asi deset minut, než šla moje maminka do ordinace a já zůstala s onou ženou v čekárně sama. Nevím, čím to je, ale prostě jsme se spolu začaly bavit. Je pravda, že už mi několikrát dalo moje okolí (přátelé a tak…) dávalo najevo, že mám jakýsi ten šestý smysl. A tentokrát se to opět potvrdilo.

            Ona žena a já jsme se začaly spolu bavit (co taky jiného byste chtěli dělat v čekárně lékaře) a vzhledem k tomu, že moje spolučekatelka řekla pouze to, že má jisté problémy s pohybem a že se její problémy i přes péči a léčbu „mírně“ řečeno nelepší, jsem si já vzpomněla na dobu před 12 lety, kdy jsem čekala syna. Bylo to tak neskutečné …

            A vzhledem k tomu, že jsem celkem ukecaná a nikdy a před nikým si neberu moc servítky, jsem jí vypověděla i to, co mě právě před 12 lety potkalo …

Bylo mi krásných 25 let a zrovna jsem se rozvedla. Ale to tady rozebírat nechci, protože to vůbec nesouvisí s tématem. Na svém tehdejším pracovišti jsem se seznámila se svým nynějším manželem, který byl v té době ještě ženatý a velmi rychle jsem otěhotněla. Prakticky během tří měsíců a perlička byla, že jsem to věděla dřív, než můj gynekolog, který to tehdy musel dvakrát ověřit, než mi potvrdil to, co já jsem prakticky už dlouho věděla. Těhotenství probíhalo tak jak by mělo až do osmého měsíce. Pak začaly problémy…

            V osmém měsíci těhotenství jsem začala mít problémy s pohybem, jak já tomu říkám, přestala se se mnou bavit jedna noha a musela jsem ji tahat za sebou, aby vůbec šla tam, kam jsem chtěla já. Toho si samozřejmě všiml i můj gynekolog a hned mě poslal na všelijaká vyšetření a já nakonec skončila na neurologii. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem poslední měsíc těhotenství strávila v nemocnici na neurologickém oddělení. Já vím, že spousta z vás si teď možná říká, žádná hrůza, stejně by tam skončila. Nicméně musím podotknout, že jsem do té doby nebyla jedenkráte hospitalizovaná a měla jsem z nemocnic panickou hrůzu.

            Když mě přijali na neurologickou kliniku, prošla jsem tehdy řadou vyšetření, MR nevyjímaje. Jen pro upřesnění, psal se rok 1998. Ležela jsem na pokoji s dvěma dalšími ženami, z nichž jedna mi dala při propuštění křížek posvěcený tehdejším papežem Janem Pavlem II. a druhá spolunemocná otevřeně přiznala, že má RS (pro ty, které se s touto zkratkou ještě nikdy nesetkaly „roztroušená skleróza“), byla slepá právě z důvodu této nemoci. Poté, co lékaři vyhodnotili všechna má vyšetření, začali trousit moudra, co že by vlastně mohlo být to, co zapříčinilo mé zdravotní problémy a mezi jinými padla i diagnóza roztroušené sklerózy, což mi tehdy, jak jistě pochopíte, na klidu dvakrát nepřidalo. A když vezmete v potaz můj tehdejší zdravotní stav, téměř termín porodu, je téměř zázrak, že jsem porodila v termínu a můj syn byl v naprostém pořádku.

            Nakonec se ukázalo, že se o roztroušenou sklerózu v mém případě nejednalo. Nevím, zda to bylo tím medailonkem posvěceným papežem, ale sama za sebe spíš říkám, že ne. Byl to úplně jiný problém, o kterém se teď ale nebudu šířit. Do půl roku po porodu jsem byla v pořádku.

            Ale abych se vrátila k oné návštěvě u gynekologa.  Na tohle všechno jsem si vzpomněla, když jsem se bavila s tou neznámou ženou. Nejsmutnější na tom všem je to, že ona nakonec náš rozhovor uzavřela slovy: „Však to já mám.“ Lékaři jí diagnostikovali roztroušenou sklerózu, na kterou dneska nikdo stále nemá recept. Bylo mi jí moc líto, ale co bych pro ni mohla víc udělat, to opravdu nevím.

            To, co vím jistě je, že všem pacientům s touto diagnózou, ale samozřejmě nejen s ní, bych opravdu z celého srdce přála, aby lékaři a výzkumníci už konečně zjistili aspoň to, proč tato nemoc vzniká a jak ji léčit nebo jí předcházet … bohužel dodnes na to nikdo nepřišel …

zemcakovaa – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10