Bylo to jedno normální květnové odpoledne. Tedy tak jsem si to aspoň myslela, že to bude naprosto normální odpoledne. To by mi ale nesměl zazvonit mobil. „Dobrý den, já se jmenuju Kája a jsem spolužačka Vaší dcery.“ Zatrnulo mi. „Iveta omdlela a rychlá záchranná služba ji odvezla do nemocnice. Ředitel školy mne pověřil, abych Vám zavolala a postarala se o její věci – školní batoh, učebnice a tak...“ To už by se ve mně krve nedořezal. Ale všechno mělo teprve přijít.

V nemocnici zjistili, že moje sedmnáctiletá dcera má v hlavě nádor. Byl to šok pro nás pro všechny. Čekali jsme, kdy se z toho hrozného snu konečně probudíme, a to se stále nějak nedařilo. Sen se stával nejen noční můrou, ale i drsnou denní realitou.

Plánovala se operace. Není to příliš optimistická zpráva, myslím si, že by se bál každý, i kdyby měl jít jak se říká pod kudlu dejme tomu s banálním slepým střevem, natož pak s hlavou, a to dokonce s mozkem. Těžko říct, co bych dělala, kdyby se toto celé přihodilo mně. Myslím si, že bych pravděpodobně podlehla minimálně nějaké drobné formě deprese, zkrátka že alespoň malinko bych se tomu všemu poddala, což by pak ale v zásadě mohlo mít za následek, že bych se postupně propadala kamsi do říše sebelitování stále víc a víc. Ačkoliv - nedá se to skutečně říct s přesnou určitostí, protože je docela možné, že by se ve mně vyburcovala nějaká neznámá síla a vůle k přežití, o které prozatím nemám ponětí, a která se objeví právě v takovýchto krizových chvílích. V Ivetě se tato síla naštěstí objevila. Nevím, komu za to poděkovat. Nejsem věřící a dcera taky ne, i když obě tušíme, že někde něco prostě je, že to existuje a funguje…

Jako matka jsem situaci zvládala velice špatně. Samozřejmě jsem zařizovala nesčetná vyšetření a domlouvala operaci v podle mne nejlepší nemocnici specializující se na tento typ nádoru, před dcerou jsem se tvářila hrdinně, a potajmu jsem pak brečela a bez prášků na spaní jsem neusnula.

Dcera prodělala o prázdninách náročnou operaci. Nikomu bych nepřála vidět své dítě v tak zuboženém stavu, v jakém jsem je viděla já – opuchlou a plnou modřin. Po čase se zdálo, že je zase všechno v pořádku. Histologie vyšla dobře, nádor nebyl zhoubný. Dcera se cítila relativně dobře, byla veselá, četla, psala, studovala, bavila se… Až přišlo po třech měsících kontrolní vyšetření magnetickou rezonancí… A nález se potvrdil znovu, nádor opět vyrostl. Tím pádem se začala znovu plánovat další operace, další vyšetření, další obavy, další strach a další stres pro všechny. Kolotoč se roztočil nanovo… Druhá operace, tři další měsíce, opětovný nález nádoru. Třetí operace je plánovaná gama nožem. Permanentní strach a stres. Po dalších třech měsících slzím u resumé – nádor tam není.

Někdy se mi zdá, že bláznivost některých událostí je až neskutečně tvrdá a že ji prožívají ti, kteří si to nejméně zaslouží. Kteří si to vůbec nezaslouží. Vidím v tom strašlivou životní nespravedlivost. Vím, že bychom se neměli ptát „proč?“, a přesto se na to musím stále dokola ptát. Odpověď ale pravděpodobně nikdy nedostanu, ostatně ani není od koho. Kdo by mi mohl říct, proč právě moje dcera, která je tak nesmírně hodná a šikovná, proč ne třeba některý z feťáků, kteří se potulují po nocích a kradou a vraždí pro dvacetikorunu… Vím, teď jsem možná zlá, ale tomu mne naučil život. Bohužel.

lenkajitu – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10