Den plný přísloví

Protože jsem ranní ptáče, co dál doskáče, vstanu dříve, než kohout zakokrhá a chystám se do práce, protože šlechtí člověka a nejsou bez ní koláče. Čistota je půl zdraví a tak se odeberu do koupelny, kde si potvrdím, že skutečně kovářova kobyla a ševcova žena chodí bosy.

Kape nám kohoutek a manžel je vyučený instalatér. Možná si ale nasype popel na hlavu a opraví ho. Protože však stará láska nerezaví, nechci začínat den pitím octa a starého psa stejně novým kouskům nenaučím, mlčím a jak ta husa klasu vyčkám času a trpělivost snad mi růže přinese.
   
 Šaty dělají člověka, obléknu se a vyhlédnu z okna: zatím neprší, ale stačí, když kape a tak pro jistotu přibalím do tašky deštník. Bude mi dobrý, až se někde cestou dostanu z deště pod okap. Ještě si obuji pevné boty, kdybych náhodou šlápla z bláta rovnou do louže.

     Vyjdu ven, potkám sousedku, která mi chce vyprávět, že není kouře bez ohně a není šprochu, aby nebylo na něm pravdy trochu, a já si pomyslím, kam čert nemůže, nastrčí bábu, ale jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá a přej – bude ti přáno, dej – bude ti dáno, slušně proto popřeji dobré ráno a pomalu pospíchám na autobus, když jsem si předtím umínila, že odpoledne musím zamést před vlastním prahem.

     To mi připomene, že v práci máme nové koště, které dobře mete a tak já kuji železo, dokud je žhavé a protože je musím zaučit, ohýbám proutek, dokud je mladý a opakování je matka moudrosti, opakuji stále dokola, že chybami se člověk učí, chytrému napověz, hloupého trkni, že chytrost nejsou žádné čáry, jedna chyba sto jiných za sebou táhne a co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek, co se v mládí naučíš, v stáru jako když najdeš a dobrá rada nad zlato, až si odpoledne řeknu, že v nejlepším je třeba přestat a konec dílo chválí, nové koště tedy pochválím, protože žádný učený s nebe nespadl a všeho moc škodí. Na koláče jsme dnes vydělaly a všechno má svůj konec, jdeme domů, všude je totiž dobře, ale tam je nejlépe.

     A že jsem dobrá hospodyňka, která i přes plot pro pírko skočí, vyhledám v supermarketu výhodné nabídky a protože hlad má velké oči, doma navařím. Láska přece prochází žaludkem. Před tím ale ještě otevřu okna a pustím dovnitř slunce, aby k nám nemusel chodit lékař. Mám hlavu děravou, a co v ní nemám, mám v nohou, hodně se proto naběhám, než najdu, co hledám, třeba brýle nebo mobil, ale nakonec najdu, protože pod svícnem bývá největší tma. Když sníme, co jsem navařila, ale jenom do polosyta, napijeme se do polopita, chceme tu být ještě dlouhá léta, když mi manžel pomůže s nádobím, usoudím, že i láska hory přenáší a že v nouzi potkáš přítele, můžu konečně (i když se to nemá) pochválit den před večerem, dobře ustlat, abychom si dobře lehli a usnuli spánkem spravedlivých.
   
 Těsně před usnutím si ještě vzpomenu na tu kovářovu kobylu a ševcovu ženu, ale řeknu si, kdo chce hodně, o hodně přichází a ráno je moudřejší večera, hlavně ale, aby jablko nepadlo daleko od stromu (máme dva syny). Rychle usnu, abych ráno vstala čilá jako rybička a zdravá jako řepa, i když proti věku není léku. A abych mohla vykročit pravou nohou a i když do jedné řeky dvakrát nevstoupíš, do práce jít musím, i když peníze kazí lidi, ale na druhou stranu bída bídu plodí a sytý hladovému nevěří.
   
Tak nevím, nakonec jsem z těch přísloví celá popletená, ale protože každý je svého štěstí strůjcem, je pozdě bycha honit.
     Nebo snad ne?