Taky od vás nikdo nikdy neuslyší větu: „to mně to dnes ale sluší“, i když pro to děláte hodinu v koupelně možné i nemožné? Úplně chápu. Jak se říká, samochvála páchne. Jenže podle mne i ta s opačným znaménkem.

Jako malá holka jsem si stavěla domečky z leporela. Štrikovala jsem do nich malým panenkám peřiny, na papír kreslila a vystříhávala skříně, televize a rybičky v akváriu. Pak jsem je do těch domečků dala a byla blažená z toho, že se tam asi mají dobře. Nakukovala jsem jim pod střechy udělané z knížek a představovala si, jak jsou tam ty panenčí rodiny šťastné a jak si v tom útulnu vyprávějí a libují. Ach ta harmonie domků pro panenky. Jestlipak existuje i ve velkém světě?  

Onehdy jsem vstoupila do jednoho takového opravdového domku a upřímně kamarádce pochválila nějaká křoviska na zahradě.

Jéé, to je hezký a vůbec je to tady u vás takový příjemný!

A ona jen mávla rukou, áále nic moc. Borůvka plesniví, hruška nerodí a tráva … tráva škoda slov.

Ta tráva byla hebká, hustá a zelená jako mech….

Přemýšlela jsem, proč tak haní svoje místo k životu a vlastní dřinu, když vím, jak se potí a leze denně mezi záhony, jakoby chtěla získat titul hlína roku.  

Proč nemá radost, lépe řečeno nepřizná radost z toho, že to u nich vypadá pěkně?  

Jiná kamarádka zase běhala týden po obchodech, aby si koupila boty. Zaplatila hodně peněz a  s výrazem šťastného šílence přiběhla do práce.

Tedy, ty jsou, uslyšela obdivné mručení.

No, jo, ujdou, ale stejně jsem chtěla jiný.

Ale, čert vem magnolie a obutí, jenže někdo shodí třeba i vlastní potomky.

Je takovej normální, krásy moc nepobral, ve škole taky žádnej zázrak, no, zkrátka jako každý jiný dítě, hodnotila další kamarádka svého syna. Nebyla v tom špetka nadsázky.

Znám ho, roztomilého rošťáka jako z reklamy na kečup, legračně upovídaného, co vyhrál matematickou olympiádu.   

Proč všechno to sebemrskání?  

Snad jen mé kamarádky nemají rády „americké“ lovely a marvelous a happy a pretty a řekly si, že najust ony budou ty skromné a nikdy nesklouznou k falešnému jásání nad vlastními úspěchy a snažením. Nebo v sobě nesou balvan socialistického vychovávání, kdy se raději nic nechválilo a hlavně nic „mého“, jen aby si proboha někdo nemyslel, že se mám dobře. Anebo skutečně vidí oschlý trávník, pitomé boty a nahlouplé dítě. Namísto harmonie domku z knihy, jen kusy papírů a hadrů. Třeba proto, že k nim život nebyl vlídný. (Jenže, jestli on to není začarovaný kruh, život vlídný ke člověku, člověk vlídný k životu...)        

A co je pak vlastně větší pokrytectví? Thymolinový úsměv „já jsem nejlepší“ nebo svěšené koutky „ach, já chudák“?

Nedávno jsem zavolala bývalé spolužačce. Byla to vždycky taková nenápadná holka. Taky neříkala, jsem krásná a šťastná. Prostě proto, že se skutečně vždycky našel někdo krásnější a šťastnější… A teď mi do telefonu vyprávěla: mám se báječně. Děti jsou hodný a je s nima zábava. Manžel je úžasnej. Máme mrňavej domek. Byla dřina postavit ho, ale bydlí se v něm krásně a sousedi jsou bezvadný.

Ach ta harmonie vlídných lidí.  

Lálaláá, žijí mé panenky z leporela :-))