Občas si říkám, že na nějaké děkovné fráze je vždy času dost. Ale když se dívám, kolik životů denně vyhasne, uvědomuji si, že říct ostatním, jak moc je mám ráda, budu moci třeba dnes naposled. A proto píši tyto řádky...
Bylo to se mnou složité, já vím:( Hádky, křik, hysterie, pláč, válení se po podlaze, nenávist, zloba a tak dále... No moje puberta. Ne moc slavné období dětí ani rodičů. Každodenní hádky, každodenní bolest, kterou jsem způsobovala. Teď je mi to líto. Moc líto. Lituji každého špatného slova, které se z mých úst vydralo. Lituji zvýšeného hlasu, kterým jsem k Vám mluvila. Je mi líto hysterických scén, kterýma jsem si vynucovala „svá práva“ – na která jsem opravdu nárok neměla!
No a teď – je mi skoro dvacet a všechno tohle se mi vrací. Najednou se mi chce plakat, jako kdyby mi bylo deset. Je mi to prostě líto. Škoda dní, které jsme strávili v hádkách. Mohli jsme si toho tak moc užít a já to zkazila.
Neustále jsem se chtěla osamostatnit a doufala jsem, že mě prostě necháte jít. Myslela jsem si, že je mi doma špatně! Myslela jsem, že svět je hrozně okouzlující a rozmanitý, myslela jsem, že život je růžovou knihovnou, na jejímž konci mě čeká sladký happyend v podobě prince na bílém koni! Říkala jsem si, jak je mi doma špatně!
Jak jsem se jen mýlila! Stačí, když se podívám kolem sebe. Rodiny, kde jsou děti zneužívané, bité, ponižované. Jak krásné dětství a dospívání jsem měla. Jak Vám mohu poděkovat? Nevím, slůvko děkuji nestačí ani omylem. Drahé dárky také nevykompenzují tu lásku, kterou jsem od Vás dostávala. Vyrůstala jsem v rodině plné lásky.
Bohužel až teď jsem si to uvědomila. Vím, že tyto slova zřejmě nikdy číst nebudete. Každopádně, ať o tom, co cítím, ví alespoň ostatní a kdo ví - možná, že k Vám se to jednou donese! Jsem pyšná na to, v jaké rodině jsem vyrůstala. Jsem pyšná na své milující rodiče, kteří jsou mou oporou! Miluji Vás oba dva - bez rozdílu!
A proto Vám – maminko a tatínku patří moje velké díky! Díky za každý den!
Vendi V.
ChytráŽena.cz