Když se moje sestra vdávala, měla už třicet dva let a tak se  samozřejmě nad přírůstkem do rodiny dlouho nerozmýšleli. Jako první se jim narodila dcera Věrka a o jeden a půl roku později syn Maroško. Sestra se švagrem mého manžela a mě požádali, jestli bychom  dětem nešli za kmotry, což jsme s radostí přijali.
 
Děti utěšeně rostly a měly se k světu, ale protože byly maličké,  netroufali si ještě s nimi jet někam na dovolenou. Vyřešili to tak, že jezdili  k nám na Liptov, a to v létě i v zimě. Děti si u nás velmi  rychle zvykly a těšily se hlavně na mého manžela, který to s dětmi umí  na jedničku a vždy pro ně připravil nějaké překvapení. Brával je  například na "cestu" vlakem (bydleli jsme na sídlišti mimo centra,   kde byla vlaková zastávka) do města, což sice  trvalo jen 5 minut, ale  jim se to velmi líbilo a velmi se na to obě těšily, protože rodiče s nimi vlakem necestovali.
 Tehdy se držely kmotra jako klíště, bály se,  že půjde bez nich. Nebo jsme se všichni nechali vyvézt  autobusem ze sídliště do
vesnice Žiar a odtud jsme šli pěšky do Žiarskej doliny. V zimě jsme brávali s sebou i sáňky a děti se na čerstvém vzduchu dosyta vysáňkovaly, což jim
též bylo vzácné, neboť v Trnavě většinou sníh neměli a určitě tam nejsou
takové "dobré kopce", vhodné k sáňkování.
 
Když jsme měli chalupu, vždy jsme pár dní strávili spolu i tam. Jednou, Maroško měl tehdy něco přes dva roky, přišla sestra se švagrem i s dětmi k nám hned po vánočních svátcích s tím, že zůstanou u nás až do Nového roku. Těšili jsme se na ně a přestože jsme chodili do práce, podařilo se nám vzít si mezi svátky dovolenou, protože jsme se chtěli podívat na chalupu. V ten rok napadlo mimořádně hodně sněhu a tak chlapi rozhodli, že půjdou o dva dny dříve, aby chalupu pořádně vytopili a zpřístupnili  aspoň chodníček od cesty k chalupě. My ženy jsme dostaly za úlohu  doplnit zásoby, zabalit veškeré oblečení pro děti (předpokládaly jsme, že  je budeme muset aspoň pětkrát za den převlékat) a přijít až tehdy, až chlapi zavolají, že už je v chalupě "trenýrková" teplota. Děti byly velmi  netrpělivé, ale kmotr jim slíbil, že když budou poslušné, tak je na  chalupě bude čekat velké překvapení.

Když jsme dostaly pokyn na opuštění bytu, naložily jsme děti do auta a vyrazili jsme. Měla jsem i  trochu obavy, jak to mimo město zvládneme, protože cestu v dědině moc  neudržovali, ale nakonec jsme šťastně dorazili do Dúbravy.
Jen co jsem zaparkovala, děti se z auta hrnuly jako velká voda. No vtom  zůstaly stát jako přirostlé k zemi a my se sestrou jsme nevěděly, co se
stalo. Chtěly jsme vybalit tašky a zavazadla, ale obě děti nás začaly tahat do
dvora, přičemž křičely: "Mami, kmotřičko, pojďte se podívat, co tu je". Tak
jsme nechaly tašky v autě a šly jsme za dětmi.

No musím přiznat, že to bylo překvapení nejen pro děti, ale i pro  nás. Na dvoře totiž stál skoro dva a půl metru vysoký sněhulák, kterého
 chlapi postavili z odhrnutého sněhu.  Byla to vlastně jedna velká kupa sněhu, na které byla jedna velká koule  a jedna menší - hlava. Na hlavě měl velký děravý hrnec, oči z uhlí,  mrkvový nos a "v ruce" namísto metly větev ze smrku, která nevydržela  nápor sněhu a zlomila se. U sněhuláka stál vánoční stromeček se svíčkami a pod stromečkem ležely dárečky. A tak měly děti v ten rok Vánoce ještě jednou.

Dovolená se vydařila, počasí nám přálo a každý den byl "boj", než  jsme dostali děti do chalupy. Když jsme se po Novém roce loučili, Maroško plakal a nechtěl jet domů, ani  když mu sestra pohrozila, že ho u nás nechají a bude se nám starat o  domácnost, zatímco my budeme v práci. A tak jsme se dohodli, že v létě k  nám mohou přijít na prázdniny bez rodičů a pojedeme na celý týden na chalupu.

Tehdy upřel Maroško  svoje velké oči na manžela a zeptal se: "Kmotře, a
budeme na chalupě stavět taky sněhuláka?"
 
Dnes už žijeme i my v rodné Trnavě, čímž jsme jim, jak řekla sestra,  zrušili dovolenkovou destinaci a obě děti - kmotřenec i kmotřenka - už chodí na
 gymnázium (Vierka do druhého a Maroško do prvního ročníku), ale často
 vzpomínáme na prázdniny u nás na chalupě a vždy se smějeme, jak chtěl náš Maroško stavět v létě sněhuláka.