Dne 28. prosince 2010. Byla jsem zrovna v tu dobu u kamarádky Daniely a jejího manžela Pavlíka. Jezdím vždycky, když mám prázdniny. Tak jsem tam teď byla na vánočních prázdninách. A právě tohoto dne jsem se probudila a zasedla k notebooku.

A na Seznamu bylo napsáno: Srážka vlaku s kamionem nějak na dopoledne ve Stráži nad Nisou. Tak jsem se vystrašila, protože v tu dobu jezdí taťka na nákup nebo na oběd do Liberce. Ale potom jsem byla v klidu a říkala si, že určitě jel jiným vlakem, že to zase až taková náhoda být nemůže. Ale to jsem se šíleně spletla. Daniela chystala polévku. Já jsem pořád seděla na sedačce a četla víc o té nehodě, protože mě to vždycky šíleně zajímá. V tu chvíli mi začal zvonit mobil, koukla jsem se, kdo to může být v tuto dopolední hodinu, a on to byl taťka. Zvedla jsem mu to a už podle hlasu jsem poznala, že se něco děje. Jen mi řekl, ať napíšu mamce, že má nakrmit králíky. Strašně se mi do očí zavalily slzy a povídám, co se stalo a on že nic.

A já: ty jsi seděl v tom vlaku, viď. A taťka: jo, seděl - a zavěsil to. Nevěděla jsem, co v tu chvíli mám dělat, začala jsem šíleně brečet a zase začala studovat podrobnější informace. Všude psali, že nejhůř dopadl strojvedoucí a řidič nákladního vozu. Tak to mě alespoň uklidňovalo. Jenže opak byl úplně jiný, než psali. 30. prosince jsem už chtěla jet domů a podívat se za taťkou do nemocnice, protože mi vůbec nic nechtěl říct, co se mu stalo. Tak jsme teda vyrazili. Po celé nemocnici jsme hledali oddělení s traumatologií. Když jsme ho našli, tak jsem se zeptala sestřičky, kde leží. Ukázaly mi pokoj, tak jsem vešla a taťka tam ležel.

Pořád říkal, že mu nic není a přitom měl zlomenou páteř. Kousíček, a už by byl ochrnutý. Ale pořád jsem brala, že i v této chvíli měl smysl pro humor. Naproti taťkovi ležel ten řidič nákladního vozu. Měl silný otřes mozku a nějakou trhlinku na čele. A  o strojvedoucím, jak všichni psali, že byl na tom taky nejhůře, tak to taky nebyla pravda. Měl škrábnutí na noze a hned mohl jít domů. Takže všechno, co psali o té nehodě, bylo jakžtakž nepravdivé. Jedině ten řidič a taťka věděli, jaké to opravdu bylo se zdravotními stavy ostatních. A jen taťka z celého vlaku skončil v nemocnici.

Měl tu smůlu, že když jeli nějací lidé, tak seděli všichni vepředu a taťka seděl v jiném voze a sám. A jak byla ta rána, tak ho to vymrštilo a ještě se na něj vysypalo sklo. Taťka si mohl vybrat, že buď mu dají korzet a bude dřív doma, nebo mu dají do páteře dráty a železo. Samozřejmě na operaci nechtěl jít, tak si vzal korzet a na Silvestra ho pustili domů, kde nemohl sedět, stát, nic - jen ležet. Tak jsem mu ještě ke všemu musela píchat injekci do břicha, každý den po dobu měsíce. Takže to bylo hrozný, když už to břicho bylo rozpíchaný a ztvrdlý, a to potom hodně bolelo, takže jsem si musela dávat záležet, abych píchla do měkkého, a aby to nebolelo. A to se mi dařilo. Teď se pořád léčí a nějaký ten měsíc to ještě potrvá. Ale už je na tom lépe. Od té doby se bojím toho přejezdu, když jedu vlakem. Snad na to brzy zapomenu.