Znáte ty vesničky a obce, jmenující se Horní x a Dolní y? Např. Ves, Újezd, Žukov, Slavkov, Maršov, Město, Kruty, Lhota, Blatná, Bělá atd., atd.

Tak právě v jedné z nich se to stalo. Už si to přesně nepamatuji, myslím, že Lhota to byla.

Ale na tom zas až tak nezáleží, prostě v jedné z těch malých útulných vesniček se stal příběh, který píši.

     Je to už hodně let, Jirka a Petr byli ještě mladičkými projektanty pracujícími v jedné kanceláři. V té samé kanceláři pracoval i Marcel, o něco starší, již ženatý kolega. A právě Marcel měl v dané vesničce malou chatičku, na kterou o víkendech jezdil s rodinou.

Ten den, byl to pátek, byli tři kolegové zabráni do práce ve své pracovně, když tu náhle Jirka prohodil: „Víš to, Marceli, že od pondělí máme s Petrem dovolenou?“

„Vím, ale v pátek přijdete, viďte? Víte, že musíme dodělat projekt a já s tím sám moc nehnu!“

„Sámo, kámo“, zapojil se Petr do hovoru. „Už máme s Jurou sbaleno, v sobotu jedem k mé ségře a pak na čtyři dny vyrazíme na vandr.“

„A kde budete spát?“ Zajímal se Marcel.
Léto se chýlilo ke konci a v noci už to bylo znát.

„Přespíme, kde se dá – najdem si nějakou ubytovnu, chatku v kempu, no a v nejhorším i pod širákem.“

„Mám chatu v Horní Lhotě, není to daleko, v krásném prostředí. Mohli byste si ji půjčit, jestli chcete.“

„To jako fakt?“ Žasli kamarádi.

„Jo, ale zítra tam jedem na víkend. Můžeme to udělat takto: V neděli odpoledne budeme odjíždět a já vám tam nechám klíče.“

„Kde?“ Zeptal se Petr.

„No, na chatě, třeba v udírně, nebo pod truhlíkem, trpaslíkem, to už se dohodneme.“

Tenkrát to ještě šlo, nechat klíč třeba pod rohožkou a odjet.

„Většina chatařů se střídá s příbuznými. Kdybyste tam prošli dědinu, určitě najdete klíčů a klíčů, jak si je tam nechávají. Nechám vám tam něco k jídlu, k pití.

„Ale jak tam trefíme?“, zeptal se Jirka.

„A jak se vyrovnáme?“, dodal Petr.

„Je to třetí chata nad hospodou, nemůžete zabloudit. Lhota není velká. Nebudu vám tam toho moc nechávat, jen něco, ať přežijete. Jsme kamarádi, tak na oplátku. Klíč dám do udírny, při odjezdu ho tam vraťte, ať nemusíme lézt oknem.“ Usmál se dobrosrdečný Marcel.

Tři muži, tři kamarádi se dohodli.

     Nastal víkend. V neděli nechal Marcel klíč na smluveném místě a vrátil se se ženou domů.

Druhý den se vracel Petr s Jirkou z návštěvy Petrovy sestry. Odpoledne dorazili do Lhoty.

Hospodu našli snadno a trošku se v ní posilnili. Od hospody to je kousek k chalupám. První, druhá, a která je ta třetí? Dvě chalupy stály ve stejné úrovni. V době mobilů by to bylo snadné, ale takto? Jeden šel napravo, druhý nalevo a hledali klíč. Kam že to Marcel říkal, že dá klíč? Zmateně mrkli pod rohožku, i o truhlíku mluvil…nikde nic. Pak Jirkovi padl do očí sádrový trpaslík. A skutečně, pod trpaslíkem našel klíč. Odemkli chatu, no pěkně se tu Marcel má. Chatička stylově zařízená, nechybí televize, rádio, krásná sedací souprava. Když pak prozkoumali malou kuchyňku, nestačili se divit.  Marcel říkal, že jim nachystá jen pár drobností, ale lednička, spíž i malý bar praskaly ve švech. I na značkový alkohol Marcel myslel. V ledničce našli jelítka, párky, uherák, tvrdý sýr a různé paštiky. To se budou mít!

     A že měli dovolenou, do noci pili, cpali se a mastili karty. Ráno si můžou přispat. Pak vstanou a domašírují dál.

     Druhý den se vyhrabali z peřin, chatu trošku poklidili, najedli se na cestu a pokračovali v cestě. Klíč vrátili pod trpaslíka.

     Užili si zbytek dovolené, ale nikde se neměli tak, jako na Marcelově chatě.

     V patek se sešli opět v práci. „Kamaráde, ty jsi super. Musíme ti zaplatit tu žranici.“

Chválil Petr kamaráda. „Ale, to nestojí za řeč.“ Usměje se Marcel. „A toho chlastu, ten přepych uvnitř, ta chata je hotový palác!“, dodal Jirka.

„Jaký chlast? O čem to mluvíš?“ Divil se Marcel. „No, vodka, rum, borovička i domácí slivovice…“

„Ale já tam nic takového nemám!“

„A barevná televize“, přidal se zase Petr.

„Vždyť tam mám malou černobílou přenosku, co zrní!“

„Tak kde jsme to asi byli?“ Smáli se kamarádi.

„To bych taky rád věděl. Říkám, že uherák jsem neviděl, ani nepamatuju!“ A že Marcel vypadal, že údiv nepředstírá, zeptal se Petr: „Ale nechal jsi klíč u trpaslíka? A byla to třetí chata?“

„U jakého trpaslíka? Já tam žádného trpaslíka nemám! V udírně jsem ho nechal. Ano, třetí je.“

„Ony tam byly ale třetí dvě,“ děl Jirka.    

„Ne, jedna tam je, další nejbližší chata je skoro půl kilometru daleko.“

Jeden se díval na druhého, druhý na třetího, všichni byli zmatení.

„Kde jste to, prosím vás, byli?“ Konečně Marcel promluvil. „Byli jste vůbec ve Lhotě?“

„Jo, na ceduli nápis Dolní Lhota jak hrom.“, bručeli ti dva.

„Ale my máme chatu v Horní Lhotě!“, zvolal Marcel.

     Chvíli se Jirka díval na Petra, pak zase Petr na Jirku, než jeden z nich promluvil:

„A my toho tam snědli a vypili… Co budeme dělat?“

„Radím vám, abyste vše zaplatili, než to majitel dá policajtům.“ Radil Marcel.

„A my tam nechali všude otisky!“ zalekl se Jirka.

Jirka s Petrem si museli vzít volno i na pátek. Nemohli nic riskovat. Už se viděli v želízkách.

Hned jeli do Dolní Lhoty, vyrovnat se s majitelem chaty a vše vysvětlit. Chata ale stále zela prázdnotou. Už si mysleli, že nocovat budou před chatou, kde se nedávno měli tak dobře, když pozdě večer přijelo auto a z něj nejdřív vystoupily tři děti. Pak teprve se vysoukala z vozu kulaťoučká paní a pán s knírem.

Kamarádi museli s pravdou ven. Chvíli to trvalo, než všechno vysvětlili. Pán přešel k baru, prohlédl si tu spoušť, co kluci zanechali a spustil hurónskou. Vždyť mu vypili jeho domácí slivovici, kterou si šetřil na horší časy! Chvilku to vypadalo, že bude volat policii. Nakonec se nějak dohodli, Jirka s Petrem zaplatili „útratu“ a mohli jet domů s čistým svědomím a poloprázdnou peněženkou.

     Myslím, že rodina už nikdy nesvěřila své klíče sádrovému trpaslíkovi…. 

 

Pegonela - čtenářka

ChytráŽena.cz