Nikdy jsem netančila. Už na základní škole jsem si vsugerovala, že jsem na toto dřevo, přestože jsem se vždy ráda hýbala. Chodila jsem po horách, jezdila na kole, lyžovala, plavala atd. Ale tanec? To mě nějak nechytlo, přestože jsem narozená ve znamení Vah, které tanec a umění mají v horoskopu.

A tak, zatímco mé kamarádky chodívaly na první diskotéky, já hledala oběť, která by se mnou šplhala po horách. Vůbec mi mé nedotčení hudbou a tancem nevadilo.

Po maturitě jsem si našla svého prvního kluka. Lépe řečeno, on si mě našel. Rozuměli jsme si a náš vztah se krásně vyvíjel. Až na to, že on nemusel hory, ale za to velice rád tančil. Já ho tahala po kopcích, kde během funění cedil mezi zuby: „Nechápu, proč se mám táhnout takový kus do kopce, abych se podíval, jak je dole krásně.“ Za svůj horolezecký výkon se vždy domáhal, abych s ním šla na ples, nebo alespoň na diskotéku. Ale já byla tvrdohlavá. Nevadilo mi, když by šel sám, nebo si našel nějakou čistě taneční přítelkyni. Můj přítel chtěl ale tančit se mnou.

A tak jsem mu jednoho dne řekla, že s ním tančit půjdu, pokud mě to naučí v soukromí domova. Nechtěla jsem vypadat na parketu jako jelito. To ale on odmítal. Tvrdil, že atmosféra na plese nebo diskotéce je jiná, že mi to tam půjde samo. Nakonec přijela kamarádka s přítelem na návštěvu a oni tři, kamarádka, její přítel a můj přítel, se dohodli beze mne, že půjdeme na diskotéku. Když mi to oznámili, byla jsem proti a hlasitě jsem se bránila. Ubezpečili mě, že nemusím tancovat. Budeme sedět a povídat si, tančit budou oni tři. A tak jsem se, já hloupá, nechala obalamutit.
Jak to nakonec dopadlo? Samozřejmě, že mě nenechali jen tak sedět. Přemlouvali mě tak dlouho, až se můj přítel a kamarádčin přítel naštvali a mě, nic netušíc, porvali i s židlí a donesli mě doprostřed sálu. Měli pocit, že mě tak donutí k aktivitě. Mýlili se. Já odešla a dlouho jsem s nimi nemluvila.
To jsem tenkrát ještě byla snadno „odnositelná“. Dnes by se mnou, chudáci, měli víc práce.

Ale to není všechno, co mě v souvislosti s tancem potkalo. Já kvůli tanci nerada chodila, nebo lépe řečeno vůbec nechodila, na srazy ze školy. Na nich došlo vždy k tanci, a tak jsem se jich neúčastnila. Při našem posledním srazu ze střední školy mě kamarádka opět přemlouvala, abych se ho zúčastnila. Slibovala mi odvoz atd. A tak jsem vyrukovala s omluvou, že to nejde, protože jsem už domluvená s partou kamarádů na hory. A abych pak nelhala, opravdu jsem vyrazila na výšlap. Ne, jak jsem oznamovala, s velkou partou přátel, ale jen sama se synem a naším psem. Počasí ten den přálo a já se radovala, jak nám den krásně utíká. Na horách bylo nádherně. Vždyť to bylo na jaře, vše kvetlo. V duchu jsem si představovala, jak trapně sedím v sálu s vydýchaným vzduchem a vymýšlím si, proč nemůžu tančit. To jsem nad situací vyzrála!

Jo, vyzrála! Cestou zpět jsem se kochala výhledem na krajinu, přičemž jsem vylezla na useknutý kmínek stromu, abych tu nádheru lépe viděla. Zpět jsem seskočila přímo na pokácené kmeny. Při dopadu se mi noha otočila v koleni a já měla najednou koleno úplně na druhé straně. Měla jsem černo před očima a dlouho jsem se válela na zemi a sténala bolestí. Byl z toho prasklý meniskus.

S velkými problémy jsem se dovlekla k vlaku, ještě s většími jsem nastoupila, a už ani nevím, jak jsem se dokázala dostat až domů. Vím jen, že cestou zpět jsme jeli právě přes město, ve kterém jsem studovala a kde se konal sraz. Když jsem zahlédla světlo v oknech hotelu, kde sraz probíhal, v duchu jsem se viděla v krásném osvětleném sálu, jak sedím u skleničky nebo nějakého dobrého poháru, povídám si s kamarádkami a pozoruji tančící páry. Jak rychle se úhel pohledu mění…