Nebyly to žádné úchvatné výkony, spíše takový kroužek po škole na zabavení. S klasickým roztleskáváním, co je možno vidět v amerických filmech či seriálech, to nemělo za mák společného. Ale všechny holky to moc bavilo.
Tréninky jsme měly dvakrát týdně odpoledne. Zůstávala jsem po škole ve městě a potom šla na trénink. A večer na vlak a jela domů. Nevadilo mi to, tanec (či co to bylo) jsem měla vždy moc ráda.
Byl podzim. Takový ten ošklivý, kdy je už brzy tma, prší, fouká studený vítr. Po tréninku jsem doběhla na nádraží a byla ráda, že už pojedu domů. Nastoupila jsem do vlaku – takového toho modrého, co jezdí mezi Benešovem a Prahou. Na každé straně vagónu jsou asi tři schůdky, po obou stranách dvojsedačka, potom zašupovací dveře a za nimi osm dalších dvojsedaček. Chtěla jsem si sednout někam, kde nikdo nebude. Abych měla klid. Dole ve vagónu bylo docela dost lidí. Tak jsem vystoupila na schůdky, že si půjdu sednout za ty šoupačky. Jenže jsem zpozorovala, že tam již sedí nějaký muž. Poslední, co bych v tu chvíli chtěla, bylo, sedět někde sama s nějakým chlapem. Co kdyby si se mnou chtěl povídat? Já na povídání neměla vůbec náladu. Po celém dni ve škole a ještě na tréninku jsem chtěla jen sedět, číst si a dojet v klidu domů.
Posadila jsem se tedy před ony šoupačky na jednu z těch dvojsedaček. Vyndala knížku a začala si číst. To byl můj každodenní rituál. Po cestě ze školy ve vlaku číst nějakou knížku. Samozřejmě že to nebyla školní knížka. Toho jsem měla během dne ve škole dost.
Do odjezdu zbývalo asi pět minut. Rozhlédla jsem se dolů do vagónu. Bylo mi divné, že mým směrem skoro všichni koukají a o něčem se baví. Jenže nekoukali na mě. Koukali někam za mě. Za ty šoupačky. Co teď? Samozřejmě že jsem byla zvědavá, kam koukají, co se děje. Tak jsem se stejným směrem podívala i já… Ten chlápek tam chodil od okna k oknu, uprostřed se zastavoval, koukal dolů mezi lidi, kalhoty rozepnuté, ruku na místě, kde byl dříve poklopec… a dělal si dobře! Ne že bych to, co držel v ruce, v životě neviděla, tak svatá jsem zase nebyla, ale ve vlaku a mezi lidmi… Zaklapla jsem knížku, sebrala batoh a rychle odešla dovnitř vagónu. Tam jsem slyšela hlasitou diskusi o tom, co je to za čuně, že to není možné… Ptali se mě, jestli jsem to viděla. No jasně, že jsem TO viděla. A klidně bych si to nechala ujít! V šestnácti letech to byl fakt „zážitek“.
Prošla jsem vagónem až na konec a ještě vyběhla ven a přešla do prvního vagónu. Sedla jsem si tam dovnitř mezi lidi a už mi vůbec nevadilo, že si budu s někým povídat, že budu sedět v plném vagóně lidí. Hlavně, že jsem byla mezi nimi. V bezpečí. Každou chvíli jsem se otočila, jestli náhodou ten chlap neprojde dveřmi a nebude se „předvádět“ i tam, ale už se neobjevil.
Na čtení jsem už neměla vůbec náladu. Seděla jsem, batoh držela na klíně a koukala ven. Za dvě stanice jsem přestupovala. Naštěstí ten chlap jel dál. Nebo ho třeba vyvedli z vlaku již dříve. Přestoupila jsem do lokálky a sedla si do plného vagónu. Na mé konečné na mě čekal táta s autem. Abych nemusela pěšky v noci dva kilometry jít sama. Docela jsem to ocenila. Jistě chápete.
Od toho dne už jsem večer po trénincích chodila ve vlaku vždy jen mezi lidi a pokud možno do prvního vagónu, kde jich bývalo nejvíce. A toho chlápka už jsem nikdy neviděla. Vlastně – jeho obličej jsem si zapamatovat nestihla…
Black.bird - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz