Historie svateb - od nejstarších dob po současnost

Název knihy: Historie svateb
Podtitul: od nejstarších dob po současnost
Autorka: Eva Jančíková
Ilustrace: Anna Krčálová
Nakladatelství: Epocha
Vázaná vazba
Formát: 145x205 mm
Rok vydání: 2012
Počet stran: 164
Cena: 215 Kč

Svatba čili veselka, vdavky nebo oddavky, ženitba i sňatek – takto a ještě různě jinak se označuje obřad, spojený se vstupem dvou lidí do manželského svazku. Má pradávnou tradici u všech národů a etnik a odjakživa je považován za akt společensky významný.

Svatební obřad se vyvinul do samostatného kulturního fenoménu o mnoha podobách a stal se předmětem studia historiků a etnografů. PhDr. Eva Jančíková se problematikou svateb a svatebních zvyků a obyčejů zabývá již řadu let a výsledky své práce publikovala časopisecky i knižně. V knížce Historie svateb od nejstarších dob po současnost shrnuje své celoživotní poznatky a zkušenosti.

Soustřeďuje se na kulturní oblast nám nejbližší, tj. slovanskou, a popisuje svatební dění v proměnách času od dob pohanských až po naši současnost. Líčí různé zvyky a magické úkony s nimi spjaté, organizaci námluv a zásnub, průběh svateb a různé obřadní funkce, hostiny a co bylo potom.

A svůj výklad dovádí až do našich dnů, ba do budoucnosti, aby bylo co porovnávat a čím se inspirovat. Pro ty, kdo se chtějí vdávat a ženit, doplnila spoustu praktických rad, co dělat, aby svatba probíhala zdárně a stala se slavností, na niž budou všichni rádi vzpomínat.


PhDr. Eva Jančíková absolvovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze a poté Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně (dnes Masarykova univerzita) v Brně, obor výtvarného umění a etnografie. Profesně působila jako historička umění a etnografka ve Vlastivědném muzeu v Bruntále a po přestěhování v Regionálním muzeu v Kolíně. Zaměřila se na studium svatebních tradic, zvyků a obyčejů, dále dějin umění a památkové péče a těmto tématům se věnovala v hojné publikační i pedagogické činnosti a v pořadech pro Český rozhlas.

Ukázka z knihy Historie svateb - od nejstarších dob po současnost:

Po provedeném čepení se svatební hodnostáři společně s ženichem a s nevěstou odebrali do míst, kde měla proběhnout jejich první manželská noc. Jednalo se o tzv. ukládání do svatebního lože. U východních Slovanů bývalo svatební lože připravováno v komoře, nebo na příhodném místě ve stodole, na sýpce či v maštali. Dnes bychom se asi výběru takového místa dosti podivili, jenže nesmíme zapomínat, že lidé, žijící na venkově byli s takovým prostředím velmi úzce spjati a často ani žádné jiné neznali.

Kolem svatebního lože se konaly nejrůznější magické obřady, které měly zajistit novomanželům plodnost. Svatební lože se obcházelo, zaříkávalo, pod polštář se kladly nejrůznější předměty jako peníze, rozmarýn. Někde se do postele pokládalo dítě. Družice oblékly nevěstu do nové bílé košile, podobnou košili obdržel i ženich (nahé tělo nesměli vidět ani manželé). Svatební košile mívala vpředu prostřižený otvor, který se pak po úspěšně provedené defloraci veřejně kontroloval. Ale ještě předtím prohlédly nevěstu i nejbližší místa u postele pověřené ženy, zda tam někde nemá připravenu lahvičku s holubičí krví, jež měla nevěstu, která ještě před svatbou ztratila panenství, zachránit před veřejnou potupou. Běda, když se takový předmět našel.

V předcházejících staletích se zejména u východních Slovanů velmi důrazně dbalo na zachování panenství před vstupem do manželství. Někde se nevěsta přípravě na svatební noc bránila, často škrábala, svatební košili odmítala, schovávala ji, a když se konečně podařilo ji obléci, tak ji ze sebe strhávala, takže občas muselo být použito i přiměřeného násilí, aby mohla být ke svatební noci připravena. Když se vše konečně podařilo, proběhl první akt podrobení se muži – nevěsta musela ženichovi vyzout boty. Přítomní svatební účastníci se pak vzdálili, u některých svateb však výjimečně zůstávali, aby přihlíželi prvnímu koitu a mohli podat svědectví.

Pokud ženich vykonal defloraci během první půlhodiny, byl považován za velmi schopného muže (např. v Bělorusku chodili kontrolovat novomanžele každou půlhodinu). Když se deflorace ženichovi v průběhu noci nepodařila, byl takový zvyk u východních Slovanů, že ji dokončil buď starší družba, což býval většinou bratr ženicha, nebo bojar. V Bulharsku zase v případě neschopnosti manžela dokončila defloraci zkušená stará žena. Někde se pohlavní styk mohl uskutečnit až druhý den (Černá Hora), nevěsta první noc musela spát vedle tchýně. Pokud vše u novomanželů proběhlo tak, jak mělo, dal ženich výstřelem z pušky nebo jiným hlučným způsobem, např. rozbitím džbánu o zeď, najevo, že pohlavní akt byl dovršen.

Nevěsta si vysvlékla košili a zavěsila ji na viditelném místě, aby si každý mohl prohlédnout stopy po ztrátě panenství. Jinde zase ráno přicházela matka ženicha ustlat svatební lože, aby zjistila, zda byla její snacha panna. Jako důkaz nevěstiny nevinnosti se svatební košile nebo prostěradlo zavěšovalo na žerď a veřejně vystavovalo, jinde se nosilo v průvodu jako prapor (Ukrajina 17.stol.). Za nosičem většinou šli hudebníci a vše se oslavovalo radostným zpěvem. Pokud se však projevilo, že nevěsta nebyla poctivá, byla s ostudou posazena na osla a poslána zpět k rodičům, někde se dokonce ženich mohl ihned oženit s jinou.

Když např. v Saratovské gubernii zjistili, že nevěsta nebyla panna, přivedli ji do místnosti a ženich ji směl před všemi zbít. Na Ukrajině byla svatba přerušena, muži rozbíjeli poháry nebo džbány a zpívaly se posměšné písně. Když někdo z účastníků měl na sobě nějakou součást oděvu červené barvy (stužku, opasek), strhl ji dolů a všichni dávali najevo smutek. Na Slovensku se nepoctivost nevěsty vyjadřovala tak, že se rodičům nevěsty poslala láhev obalená peřím společně s hlavou slepice a s pařáty.

Tuto knihu Historie svateb - od nejstarších dob po současnost koupíte v knihkupectví a na internetové stránce nakladatelství Epocha.