Já seděla tenkrát v poslední lavici u okna. Byly tam jen dvě řady lavic, lavice byly větší, než ty klasické, asi proto, že se tam dělaly pokusy. Tenkrát jsme měli psát test, spolužák rozdal papíry, nebo to možná byla spolužačka a pan učitel nadiktoval zadání, po chvíli jsem zjistila, že nás moc nehlídá a viděla jsem příležitost v tom, že se budu moct občas kouknout do knihy a něco opsat, zkrátka tahák, až na to, že jsem to neměla vypsaný na papíře, ani jsem neměla pomalovanou ruku. Bylo prostě pohodlnější opisovat rovnou z knížky. Šlo to dobře, pan učitel si tam něco čmáral do svého deníčku a já opisovala jak divá, ale to jsem neměla dělat, hned další hodinu se mně to totiž vymstilo.
Nastal den, kdy byla další hodina fyziky a my se měli dozvědět známky z testu. Pan učitel přišel do třídy a řekl - jen tři žáci měli za jedna -, a ty si taky vyvolal k tabuli. Byla jsem to já a ještě dva spolužáci. Kluci to samozřejmě uměli, jen já stála u tabule a přála jsem si být někde hodně daleko. Neodpověděla jsem ani na jednu otázku a pan učitel nechápal, jak jsem z testu mohla mít za jedna a teď nevědět ani slovo. Přiznejme si, že to chápal úplně přesně, jen já nevěděla, jak z toho ven. Pěknou chvíli mě u tabule trápil a já byla rudá víc a víc, ale čím dál míň a míň jsem chtěla u té tabule stát. Minuty se táhly jako hodiny a já si v duchu říkala, Martino, ty blbe, příště ten test opiš na dvojku, nebo trojku, pak tě tady nebude mučit. Nemohlo to dopadnout jinak, než že jsem dostala za pět.
Myslím si, že po téhle zkušenosti jsem už nikdy neopisovala, a jestli ano, tak určitě ne, aby to bylo za jedna. Teď se tomu po x letech směji, ale tenkrát jsem si přála se propadnout někam hodně daleko a už se na hodinu fyziky nikdy nevrátit.
Iris - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz