Tento příběh se stal v rodině mé kamarádky, která mi ho nedávno vyprávěla. Rodiče kamarádky měli již jedno dítě, a to syna. Vždy chtěli dvě děti, a tak když byl synek větší, dohodli se, že zapracují na bráškovi nebo sestřičce.

Kamarádčina maminka si přála holčičku. Po krátkém čase zjistila, že čeká miminko a hrozně moc se na něj těšila. Kamarádčiny rodiče pomalu nakupovali vše potřebné pro miminko. Tenkrát ještě nebyly ultrazvuky, a tak nakupovali vše v neutrálních barvách, že něco do barvičky pohlaví koupí, až bude miminko na světě.

Když nastal čas, odvezl kamarádčin tatínek maminku do porodnice. Tenkrát tam samozřejmě nemohl zůstat, a tak byl poslán domů s tím, že až se miminko narodí, sestřička zavolá. Když sestřička volala, že holky jsou v pořádku, byl štěstím bez sebe a druhý den se vydal do porodnice.

Když zaklepal na sesternu a chtěl vědět více, než co mu sdělila sestřička po telefonu, sestřička mu opět sdělila, že holky jsou v pořádku a že se mají čile k světu, a maminka že je také v pořádku. Tatínek se zarazil a na chvíli zůstal jen strnule stát a zírat a zeptal se, jak to sestřička myslí, že holky? Sestřička pohotově odpověděla, že mají dvojčátka. To nikdo nečekal a nevěděl. V hlavě se mu honila spousta otázek; jako že už mají kočárek jen pro jedno miminko, veškeré oblečky pro jedno miminko a že ani neví, jak dvě děti uživí a kde budou bydlet, protože měli malý byt. Nakonec byl ale rád za dvě zdravé holčičky, a když všechny tři přišly domů, nebyl čas přemýšlet nad tím, jak a co bude.

Byt si nakonec vyměnili s rodiči, kteří měli větší byt a byli tam sami dva. Dnes je dvojčatům třicet let a jejich maminka i tatínek dodnes vzpomínají, jaké to bylo překvapení, když čekali jedno dítě a narodily se dvě. Kamarádka je ráda, že má dvojče a je mezi nimi velké citové pouto.