Hrozně jsem se bála porodu

Ještě než jsem vůbec otěhotněla, hrozně jsem se bála porodu. Z vyprávění ostatních to byl hrůzný zážitek, plný krve, křiku a bolesti. Ano občas jsem zaslechla příběh o rychlém a téměř bezbolestném porodu, ale to byla spíše výjimka.

Když jsem pak zjistila, že čekám miminko byla jsem sice moc šťastná, ale hrůza z porodu mé štěstí malinko kazila. Strach trošinku ustoupil, když jsem mé miminko viděla na ultrazvuku a když jsem chystala výbavičku pro miminko. Těšení se na něj bylo větší než můj strach. Navíc manžel chtěl být u porodu a tak jsem byla trochu klidnější, že tam bude i kdyby tam měl jen stát. Nemám totiž vůbec, ale vůbec ráda nemocnice a mám z toho docela fobii.

Někdy v polovině těhotenství se mé kamarádce narodil chlapeček. Když jsem se jí ptala, zda to bylo hrozné a říkala jí ať mi to klidně řekne, ať mě nešetří, smála se a řekla, že vůbec. Že se také hrozně bála, ale že to nebylo tak hrozné, že největší bolesti byly při samotném porodu a to jen chvíli a celý její porod se vším všudy netrval ani čtyři hodiny. A tak mě trošku uklidnila a já doufala, že i můj porod bude takto rychlý a málo bolestivý.

Když jsem viděla nejrůznější filmy o porodech, kde rodící žena křičí co křičí, přímo "řve" bolestí, říkala jsem si, že já takto křičet nebudu, že se budu ovládat a že i tu velkou bolest zvládnu bez většího sténání. Ke konci těhotenství mne už strach z porodu vůbec netrápil, chtěla jsem jen, aby porod konečně nastal, protože jsem již přenášela a měla strach z vyvolání porodu o kterém jsem také slyšela hrůzostrašné vyprávění. Při poslední kontrole mi pan doktor řekl, že to na porod vůbec nevypadá, to bylo v pondělí a doktor mi řekl, že ve čtvrtek bude poslední kontrola a pak budu nejspíš muset nastoupit do nemocnice. Protože poslední dny těhotenství byly opravdu úmorné, byla jsem smířená téměř se vším a i když jsem to obrečel počítala sem s tím, že budu muset do porodnice, kde mi porod vyvolají.

Ve středu ráno jsem vstala a řekla si,  že nejspíše hned ve čtvrtek mne doktor pošle do nemocnice a tak, že musí být doma vše uklizené. Naposledy jsem tedy překontrolovala tašku připravenou do porodnice a vše pro miminko. Pak jsem se dala do úklidu celého domu. Vše jsem pořádně utřela a urovnala. Každý kout v domě jsem vymetla a uklidila a na závěr vytřela celý dům. Od rána jsem chodila snad každých dvacet minut na malou, ale přikládala jsem to vysokému stupni těhotenství, takže jsem tomu nevěnovala pozornost. Když jsem měla celý dům dokonale čistý, šla jsem dělat oběd a to palačinky. Když jsem smažila první palačinku začalo mne bolet břicho. Ze začátku jsem tomu vůbec nevěnovala pozornost, ale pak už jsem musela. Když se bolesti stupňovaly, bylo mi jasné, že už je to zřejmě tady. Zapisovala jsem si tedy po kolika minutách bolesti přicházejí. Když přišel manžel domů dal mi pusu a šel se napít, na kuchyňské lince ležel papír na který sem si čas zapisovala, manžel ho vzal do ruky a ptal se mě, co to je a tak mu říkám, že mám bolesti a zapisuji si po kolika minutách. Manžel se usmál a říká mi, že mám bolesti a v klidu si stojím u sporáku a smažím palačinky. Pak manžel šel připravit foťák, což mě trochu rozesmálo.

Bolesti byly sice pravidelné, ale byly po patnácti minutách, takže bylo spousta času někam jezdit. Večer jsme se vykoupali a povečeřeli chleba s pomazánkou. Pak jsme si šli lehnout, manžel byl hrozně hodnej, v posteli mě hladil a objímal, jako by mě chtěl předem uklidnit. Kolem desáté hodiny večer se bolesti stupňovaly a když už nešly snést a byly pravidelné v krátkých intervalech, vyjeli jsme do porodnice. Celou cestu mě manžel držel za ruku, já se ani nebála, jen jsem chtěla, aby náš malej byl už na světě. A popravdě vůbec, ale vůbec jsem nevěděla, co mě čeká a jaké to vlastně bude. Po příjezdu do porodnice se nás ujala milá sestřička a sepsala vše potřebné. Hodný pan doktor udělal potřebná vyšetření a odvedli nás s manželem na pokoj. Manžel byl celou dobu se mnou. bolesti byly celkem snesitelné a tak jsme se procházeli, chodili po chodbě a povídali si. Kolem půlnoci mi praskla plodová voda a pak bolesti značně zesílily, pořád jsem ale na porod nebyla dostatečně otevřená. Kolem druhé hodiny ráno byly bolesti opravdu obrovské, hrozně mě bolely záda, nemohla jsem se skoro hnout, bylo to opravdu hrozné. Na to přišla sestra, že jdeme na sál, že mi dá infuzi a ta porod urychlí. Po napíchnutí infuze se bolesti ještě zhoršily, pořád mě to nutilo tlačit což nemělo cenu, protože jsem byla málo otevřená. Kontrakce byly snad pořád v jednom kuse a já myslela, že to prostě nevydržím. Manžel chudák u mě stál a nemohl skoro nic dělat. Pořád mě hladil a říkal nejrůznější milé věci, ale to nemělo smysl, jeho slova jsem skoro nevnímala. Bolelo mne tak v kříži, že jsem se nemohla pomalu ani otočit.

Po třech hodinách v úmorných bolestech (a to nemám nízký práh bolesti ani nejsem žádná citlivka) začaly malému ještě k tomu všemu klesat ozvy a já byla pořád málo otevřená. Panu doktorovi se to samozřejmě nelíbilo a tak začali mluvit o možném císařském řezu. Jak jsem se toho dříve bála, teď jsem ho dokonce chtěla. Když mi doktor sdělil, že porod vůbec nepostupuje a že malému se přestává dobře dařit, že je nutné udělat císařský řez, nemohla jsem se dočkat až mě uspí. Bylo to opravdu hrozné. Jedna hodná sestřička u mě stála a hladila mě a pořád mi říkala, že za chvíli už to bude za mnou. Manžel byl také celou dobu u mě až do převozu na sál, říkal mi, že mě moc miluje a že na mě počká. V tu chvíli mi už bylo všechno jedno. Na sále si jen pamatuji, jak se mě někdo nejspíše anesteziolog ptal, co a kdy jsem naposled jedla a já jen řekla, že asi před dvanácti hodinami chleba s pomazánkou. Pak už si nepamatuji nic.

Když jsem se probudila břicho mě bolelo, jako kdyby mi v něm něco bouchlo, ale oproti těm bolestem, které jsem zažila to bylo nic. Přišla ke mě sestřička, přinesla mi fotku našeho miminka a řekla mi, že máme krásného zdravého chlapečka. Já jen držela fotku a brečela jsem. Pak za mnou přišel manžel a říkal mi, že mi moc děkuje, že je malej moc krásnej a zdravej. Byl to krásnej pocit. Když sem toho malého broučka poprvé viděla, změnil se mi celý svět a já byla nejšťastnější na světě. To se nedá popsat, ale každý kdo má děti tento pocit jistě zná.

Takže můj porod po cca dvaceti hodinách skončil císařským řezem. K čertu se všemi těmi přirozenými porody bez zásahů lékaře. Kdyby u nás lékař nezasáhl, nedopadlo by to asi zrovna nejlépe. Důležité je, že to dopadlo dobře a že malej je zdravej. Už vím, že každý porod je prostě jiný a někdo má to štěstí a má malé bolesti a porod krátký a někdo má hold tu smůlu, že trpí hodiny v bolestech a nakonec to prostě stejně nejde. Důležité je, že v dnešní době je medicína tam, kde je a na takové případy jsou v nemocnicích připravení, nikdo totiž nemůže dopředu vědět, jaké komplikace mohou při porodu nastat. Našemu broučkovi budou dva roky a já jsem hrozně ráda, že ho mám. Další dítě zatím neplánujeme. Dodnes jsem manželovi vděčná za to, že tam se mnou celou noc, až skoro do poledne, byl a byl prostě úžasnej, pomohlo mi jen to, že tam prostě byl.