Ivana Ivančáková – Velké holky nepláčou

Název knihy: Velké holky nepláčou
Autor: Ivana Ivančáková
Nakladatelství: Motto
Brožovaná lepená s chlopněmi
Formát: 120 x 185 mm
Počet stran: 184
Datum vydání: 2.1. 2013
Cena: 199 Kč

Dramatický příběh slovenské modelky, která se zapletla s pašeráky narkotik, vychází v populární edici Skutečné příběhy. Ivana Ivančáková odmalička toužila stát se modelkou a tomu podřídila vše. Nakonec ji její touha přivedla až do francouzského vězení.

Autorce se podařilo stát se modelkou, ale cesta vzhůru byla pomalá a trnitá. A tak vděčně přijala nabídku majitele jednoho londýnského butiku, aby se stala tváří jeho nové módní kolekce. Fotografovat se mělo v Argentině. Vše probíhalo naprosto standardně, až těsně před odletem zpět ji jeden z fotografových asistentů požádal, aby s sebou vzala dárek pro majitele butiku, který ji najal. Souhlasila a bez přemýšlení hodila balíček do kufru. Netušila, že v balíčku je kokain, který ji dostane na dlouhé měsíce do vězení.

O autorce knihy Velké holky nepláčou:

Ivana Ivančáková pochází z malé vesničky na východním Slovensku. Po maturitě odešla do Londýna, kde se zpočátku starala o děti a pracovala v restauraci. Později vystudovala Peter Symonds Winchester College, obor Fashion and Photographic Makeup Artist. Jako vizážistka nebo modelka se podílela na mnoha londýnských módních eventech. V současné době žije s přítelem Johnem v Londýně.

Ukázka z knihy Velké holky nepláčou:

„Proč nic nejíte?“
„Jím.“
„Nejíte.“
„Jím tolik, kolik potřebuju, nikdy jsem se nepřecpávala.“
„Nevypadáte, jako byste jedla tolik, kolik potřebujete.“
„To vím líp než vy.“
Neřekla jsem to drze, jen s jistotou.
„Váš vztah k jídlu hraničí s anorexií.“
Pokrčila jsem rameny.
„Proč to děláte?“
„Co?“
„Proč svoje tělo trápíte? Jen proto, že jste modelka?“
„Vůbec ne.“
„Tak proč?“
„Netrápím se. Nemám ráda plné břicho. Když jím
zdravě a lehce, mám lepší pocit.“
„Ale jste úplně vyhublá.“
„Já jsem taková pořád. Narodila jsem se předčasně.“
„Dejte na sebe pozor, Ivano.“
Řekl mi to mile a bez předsudků.

Nevím, jestli byl vězeňský psycholog tak milý ke všem ženám, které za ním chodily, ale chvíle strávené v jeho kanceláři patřily k těm příjemným. Připadal mi celkem fajn. Uměl slušně anglicky a anglicky se se mnou i bavil. To se o většině Francouzů říct nedalo. Kromě toho, docela do mě viděl a dost mi rozuměl, takže jsem se mohla vypovídat. Když jsem měla chuť. Někdy se mi mluvit nechtělo. Ve vězení se vám nechce nic. Hlavně když tam sedíte dlouho a když tam sedíte nevinně. Možná měl pravdu, když se zmínil o anorexii. Vždycky
se mi líbila móda a její svět, ale pamatuju si i to, že celé dětství s pubertou jsem prožila jako šedivá myška.

Ošklivé káčátko, co sedělo v koutě, četlo knížky a snilo o velkém světě, v němž jednou bude hvězdou. Můj otec byl přísný a konzervativní člověk, vyhovovalo mu, že jsem samotářská a utíkám do světa knih. Na diskotéky, kde zářily moje spolužačky, mě nepouštěl, neakceptoval
žádné moje holčičí zájmy, tak jsem si plaše snila. O molech, o šatech, o blescích fotoaparátů. Dlouhá léta jsem vedla společenský život jen s hrdinkami knížek, takže mě lidé ve vesnici, kde jsem vyrůstala, možná ani neznají. Málo jsem mluvila, žila jsem zaškatulkovaná jako milé, tiché děvče a nikoho ani nenapadlo, že ve své hlavě předvádím modely světových návrhářů a fotím kalendáře…

Proto jsem se později v Anglii utrhla ze řetězu. Najednou jsem neměla minulost, na moji adresu padaly komplimenty, muži spokojeně pokyvovali hlavami, zvedali mi sebevědomí a já jsem chtěla celému světu – ne sobě – dokázat, že jsem hezká. Že mám ženské křivky a že za to stojím… Takže jsem jedla málo. A když jsem snědla víc, bylo mi špatně, několikrát jsem skončila v nemocnici. Omdlela jsem. Z vyčerpání a z hladu. Ale nedala jsem si říct, jedla jsem jednou denně, často mi stačila jen čokoláda a káva nebo borůvkový muffin a káva,
někdy jeden uvařený brambor s trochou salátu. Nedokážu to vysvětlit, měla jsem nějaký blok, který se postupně ztrácí, protože John na mě už dneska dává pozor.

Sedí se mnou u stolu a dohlédne na to, abych snědla všechno, co mi nandá na talíř. Ráno, v poledne i večer. Když prohlásím, že nemůžu, usměje se a řekne:
„Můžeš, lásko. Jestli chceme mít děti, musíš se naučit jíst.“
Tak tedy jím…

Do Anglie jsem odjela přesně 21. listopadu 2001, takže prosincové osmnácté narozeniny jsem prožila tam. Bez velké oslavy, na to nebyl čas. Pracovala jsem jako au-pair v New Hamptonu, v rodině se třemi dětmi. Nejmladšímu bylo osm měsíců a nejstaršímu chlapci šest let – nezastavila jsem se ani na minutu. Navíc ten nejstarší měl problémy s očima, viděl jen na dva kroky, takže jsem musela dávat pozor na každý jeho pohyb. Ale líbilo
se mi to. Vzrušení, jiné prostředí, jiný jazyk, jiná mentalita, všechno jiné. Když jsem se trochu rozkoukala, našla jsem si víkendovou práci v nedaleké restauraci s barem. Jednak proto, že jsem potřebovala vídat i dospělé, jednak proto, že bylo příjemné mít nějaké peníze navíc. Čas mi rychle utíkal.

Více informací nejen o této knize Ivana Ivančáková – Velké holky nepláčou se dozvíte také na stránkách nakladatelství Albatros Media.