Já a lyže

Přečetla jsem si nedávno rozhovor s Tomášem Töpferem, který, jak říká, nasadil 60 gumy! Ve svém povídání se také zmínil, že o proti minulým časům, dnešní šedesátnice jezdí do Alp lyžovat a mají mladé milence.

Tak v něčem má pravdu. Mně už těch šedesát bylo a jezdím do Alp, většinou do Francie. Líbí se mi sjíždět místní, krásně upravené, hlavně široké sjezdovky.

Toho milence nemám. V lyžařských brýlích, pod nimi ještě brýle dioptrické, a na hlavě s přilbou, určitě přitažlivě nevypadám.
Mí rodiče mě vedli ke sportu od dětství. Museli mít velkou trpělivost, protože talent k žádnému sportu v genech nemám.
Nakonec jsem lyže - jak běžky, tak sjezdovky, měla ráda. I ve škole jsem byla lepší průměr. Vdala jsem se, několik málo let po svatbě jsme s manželem na lyže ještě vyrazili.
Pak byl s lyžováním konec. Tedy, u mě.
Můj manžel je učitelem a jezdil na lyžařské kurzy ve škole. Měl trenérský kurz, v zimě byl 14 dní na horách. Někdy s sebou mohl vzít buď dceru, nebo syna. Ti měli příležitost naučit se dobře lyžovat a také toho využili.
Pro mě žádná dovolená na horách už nějak nezbyla.
" Já už mám toho lyžování a zimy dost," slyšela jsem od muže.
" No jo, ty jsi si zajezdil."
" Prosím tě, vždyť je to moje práce!"
Takže jsem zimní sporty vzdala.
Před 15 léty seděli u nás přátelé, povídali jsme o všem možném. Pak se zmínili, že pojedou lyžovat do Alp. Můj manžel ožil.
Do Alp? Kam přesně, a za kolik? Je to o zimních prázdinách? No výborně, já bych jel taky!
Já si připadala tak přehlížená. Nejen připadala, já jsem byla přehlížená. Naplánoval se zájezd do Alp a já byla vzduch.
Po odchodu návštěvy jsem se do manžela pustila.
" Jak to, že vůbec nemyslíš na mě?"
" Vždyť ty přece nelyžuješ!"
" Ale proč nelyžuju?! To už nevíš! Dobře, budeme jezdit každý zvlášť na dovolenou. Asi si to tak představuješ. Já tedy pojedu na nějaký pěkný zájezd v létě. Plavat umím!"
Uznal svoji chybu, omluvil se.
Na jaře, po jeho návratu z Francie, jsme odjeli na pár dní do Rokytnice nad Jizerou. Měla jsem představu, že podnikneme pár výletů v jarním sluníčku...
Jenomže zima se protáhla a na jedné sjezdovce zůstal ještě ležet sníh a vlek byl v provozu.
"Tak jdem na to, ukaž se," vyzval mě. Půjčila jsem si lyže a boty.
Nervózně jsem se pletla mezi omladinou směrem k pomě.
" Lyže rovně!" křičel na mě, když mě talíř vleku začal unášet nahoru. Takže vyjet na kopec jsem zvládla. Hurá!
Teď ale dolů.
Rodinka zvědavě ke mně vzhlížela, manžel pobíhal s kamerou.
Odpíchla jsme se. Zjistila jsem, že plužit zvládám, to mě uklidnilo. Mírnými oblouky jsem jela dolů.
Zastavila jsem, dokonce tam, kde jsem chtěla a manžel jen stroze řekl: " Já myslím, že to půjde!"
Pro mě to znamenalo, že si zasloužím lyžovat v Alpách!
Moje nadšení silně vyprchalo, když jsem se viděla na videu. Na obrazovce jsem doposud viděla závodníky ve sjezdu, jak to berou šusem, sbalení ve "vajíčku", nebo naklonění, že skoro leží. Teď se objevila nějaká paní v kabátě, kolena ztvrdlá a zdálo se, že jede strašně pomalu, po rovině.
Ale všechno se přece poddá ve francouzských Alpách příští rok.
Volné sjezdovky v potřebné šířce byly pro mě ty pravé. Sice obdivuhodný styl jízdy mít už nikdy nebudu. Sjedu různé sjezdovky, černé ne, těm se s respektem vyhýbám. Pořád myslím na to, že moje kosti už nejsou pružné, ale jsem v horách šťastná.