Já a spinning

Jednou mě moje kamarádka poprosila, zda bych s ní nešla na spinning, který v té době  pojišťovna hradila. Měla jsem si vybrat. Buď plavání, spinning, nebo aerobik. Ona moc chtěla na spining, tak jsem se jí zeptala, co to obnáší. "Je to úplně super, až docvičíš, budeš se cítit skvěle." Zeptala jsem se jí: "A co si mám vzít s sebou všechno?"  "Vem si cvičební úbor, přezůvky, ručník, a nějaké pití v láhvi." Na internetu jsem si zjistila, co mě čeká.

Hodinu jízda na kole. Já, která necvičím, budu teď v kuse hodinu jezdit, to je fór! Jen jsem se jí zeptala, zda tam chodí taky takové boubelky jako jsem já. Odpověděla mi, že já budu nejhubenější. To mě aspoň trochu potěšilo.

Den se blížil a já začala přemýšlet, jak se z toho vykroutit. Nakonec jsem i přes nechuť šla. Když jsme přišli do šaten, nestačila jsem se divit. Samá krásná, vypracovaná těla kolem mě procházela. Cvičební úbory: bodýčka s výkrojem u zadnice. Začala jsem těžce litovat, ale řekla jsem si, že se nevzdám jen tak. Že to zkusím, když už jsem dorazila. Oblékla jsem na sebe moje vytahané tepláky a triko. Vzala osušku a 2litrovou lahev pití a šla do místnosti, kde se mělo cvičit.

Kamarádka si mě prohlédla a povídá: "Na co máš osušku??A to pití se Ti asi na kolo vejít nebude."
 "No jsi říkala, že si mám vzít ručník, ne? A to pití tam nějak snad dám." Copak jsem mohla vědět, že se budu tolik potit? A že ten ručník je na to, abych si otřela pot. Nikdy jsem přece necvičila. Když už jsme byli v místnosti všichni, instruktorka zapla všechny větráky a hudbu a zeptala se, kdo je na hodině poprvé. Samozřejmě jediná jsem se přihlásila já. Tak mi dala jen instrukce, abych pořád jela a když nebudu moct, mám si snížit rychlost, ale nemám zastavovat.

Připadala jsem si jako šašek. Pití jen tak tak jsem narvala na kolo, osušku jsem měla skoro kolem celého těla a vytahané tepláky byly taky super. A ke všemu mi zbylo kolo, které směřovalo přímo na hodiny, takže jsem počítala každou minutu, která uběhla a věřte, že každá minuta je dlouhá. Prvních 15 minut to docela šlo. Pak jsem přemýšlela po zbytek času, kdy to skončí. Instruktorka mě pořád sledovala, asi jsem nevypadala nejlíp. Když jsem se ohlídla okolo, všechna ta vypracovaná  těla ...Jezdili jako nic... a ani nebyli tak červení jak já. Asi jsem funěla hlasitěji, než hrála hudba.

Posledních 5 minut jízdy jsem se jen modlila, abych se neztrapnila tím, že bych z toho kola vypadla. Ale jela jsem pořád. Ty kreace, co dělali ostatní, jsem nezvládala. Jako vstát a držet řídítka jinak. To jsem nechápala, jak to můžou vydržet. Ale docela jsem jejich kondičku záviděla. Hodina uběhla a já jsem nemohla věřit, že jsem to vydržela až do konce. Když jsem  lezla z kola, tak jsem e jen tak tak  udržela na nohou. Dali nám desinfekci na sedátko, aby mohli pokračovat v jízdě ostatní, co už čekali na svou hodinu. Udělali jsme si ještě nějaké cvičení na protažení svalstva, aby nás to moc nebolelo druhý den. A že nemáme teď nějakou dobu jíst, a pak si máme dát nejlépe rýži.

Vylezly jsme z tělocvičny ven a kamarádka se mě zeptala, zda bych šla příští týden znova, což jsem odpověděla, že na mě může zapomenout. Když jsem přišla domů, vyjedla jsem celou lednici, takže jsem vlastně cvičila zbytečně, ale můžu říct, že jsem hodinu přežila a že už nikdy více!!!!

Chtěla bych smeknout před těmi, co to vydrží a baví je to. Nejsem ani trochu sportovní typ, ale vím, jaké úsilí to musí být,  udržet si kondičku. Je pravda, že po tom výkonu jsem byla taková šťastnější, že jsem něco dokázala. Kdybych šla ještě párkrát, tak by to už nebylo tak moc pro mě těžké. Aspoň tak mi to bylo řečeno. Ale to by mě tam opravdu museli už dokopat.